„Příběhy začínají, tam kde bychom jejich začátek mnohdy nehledali.“

​

„Podívej se, co jsem našla“ zazníval ten dětský hlásek a zrak dovoloval vidět pouze ty dětské ruce s zelenou šupinou draka. Všechno ostatní kolem se zdálo zamlžené a naprosto nedosažitelné. Až po chvíli kroků se před ní začala rýsovat postava. Vysoká, mohutná a ty modré oči. Chladný výraz, blonďaté kadeře, zarostlý vousy, vrásky kolem očí i na konci úst. Ani se neusmál jen na ní vzhlédl z vrchu a odvětil stroze: „Teď nemám čas, kočičko.“ Ta mohutná ruka jí rozcuchala hlavu a postava začínala mizet v té rozmazané temnotě. „Tati?“ zkusila prvně tiše a bojácně a ručkou se snažila nahmatat něco – cokoliv – v té tmě. Ale nic. „Tati!“ zkusila zakřičet ze svých plných dětských plic. Cítila tu úzkost. Ten strach, tu neskutečnou obavu. Ale i přesto, že zkusila své zvolání několikrát, postavu v té temnotě již nenacházela. Než se objevila druhá postava. Byl to také muž, vlastně jen takový mladší kopie, toho předchozího. Její kroky vedli radostně aspoň tedy za ním, i když byl v té temnotě vcelku vzdálený jejímu dosahu. Jeho oči ale nebyly ještě tak ledové, hleděli na ní. „Dariane.“ Ozval se druhý mužský hlas a tento mladík se od děvčete otočil a jak se otáčel, začínal mizet pomalu také v temnotě. „Ne!“ vyhrklo děvče a více přidalo do běhu svými malými nohami. „Ne! Dari! Ne!“ křičelo z plných plic, ale mladík zmizel.

​

Se šokem se posadila na posadila na posteli. Její srdce bušilo jako o závod. Jako by se snažilo dohnat stádo koní, které jí ale i tak zběsile uteklo a ona teď nemohla ani popadnout dech. Na hrudi jí i tížilo. Zavřela oči a zhluboka se nadechla a vydechla. Byl to jen sen. Jeden z těch snů, který se mísil s jejími dětskými vzpomínkami a zároveň strachem. Nic závratného přeci. Jen sen. Pokud na něco velmi dobře vzpomínala, tak na to, že její otec Mostafa si jí nikdy ani nepovšiml. Když byla dítě, cítila z jeho strany dost jasně, že je jen další dcerou. Další nechtěnou dcerou, která bude buď písařka anebo léčitelka, jako jsou její dvě sestry. Vlastně to slýchávala často. Ty slova o své budoucnosti, kým bude a má být. Ale nikdy nezazněl dotaz, co chce ona. Nikdy si jí Mostafa nevšiml – nedokázala mu ani říkat už táto, protože pro ní on neměl ani pár vteřin čas – až nakonec jednoho dne nebyl. Když přišel ten dopis o tom, jak Mostafa Maidgate bránil hranice, viděla svou matku (Parvin), Melika (nýnější už písařka) a Parisa (nyní léčitelka) brečely vypadaly zlomeně. Všechny tři postrádaly Mostafu Maidgate, zatímco Shiva tohle nepociťovala. Nebyl tu a neudělal si ani chvilku na ní čas, protože dle jeho slov – Nikdy vlastně neměl na ní čas. Pamatovala si i teď zpětně, zatímco za noci mířila k vodě, aby si jí opláchla obličej, jak necítila nic. Prostě zmizel ze světa někdo koho ani neznala. Zmizel jí ze života někdo, kdo na ní neměl nikdy čas. Přemýšlela nad snem, zatím co jí voda lehounce zchlazovala horké tváře a smývala slané slzy, které si neuvědomovala, že ani ve spánku ronila. Darian. Byl tam i Darian. Nebyl stejného věku, jako její vzpomínka, na její dětské já, ale byl. Byl takový, jakého ho viděla sama na vlastní oči, když se naposledy stavil. Byl to její neoblíbenější sourozenec, kterého jí opět bral Mostafa svými neustálými tréninky. Jistě, že jako malá chtěla trénovat s nimi, protože chtěla být s ním. S jediným mužem v té rodině, který jí viděl a neříkal jí, že nemá čas. Neměl ho, ale ne ze své vlastní vůle a svého vlastního výběru. Když Mostafa nebýval doma, trávili časy různými vylomeninami, zatímco Parisa se chovala jako ten dohlížející starostlivý sourozenec a vždy jim kázala jak se nemají takhle chovat, že tady si brzo zlomí vaz a tak. Vlastně nevzpomínala na to, že by na ně jejich matka někdy dohlížela.

 

Věnovala se víc Melice a Parise, když je učila o svém písařství. Samozřejmě, že Shivu to neminulo, ale jen protože to bavilo Dariana a byl to čas, kdy zas mohla aspoň z vesele si houpat nožkami vedle svého bratra, tak jí to zajímalo. Jinak jí to nešlo. Nechápala proč se zapisuje něco, jak to někdo vidí. Proč by ona měla zapisovat příběhy a dobrodružství, která jí někdo vylíčí. Chtěla je jako malá žít a proto šupinu z Mostafova draka měla skrytou ve svém pokoji a vždy když nikdo nebyl blízko si jí prohlížela a přejížděla prsty po její struktuře. Vlastně jediný, kdo věděl a věnoval pozornost jejímu pokladu byl Darian. Ten chápal, nad čím žasla u té šupiny, aspoň měla ten pocit. Než odešel do kvadrantu jezdců, jak po něm chtěl otec a než se také spojil se zeleným drakem. Když přišel ten dopis, vlastně to Darianovi sdělovali tehdy také zprávou – aspoň měla ten pocit, už si to přesně nepamatovala. Pro ní to nebylo důležité. Byl to nikdo. Byl Darian ale také našťastný, jako její sestry a matka anebo konečně ho přestal pronásledovat ten stín, že něco musí? To se asi nikdy od něho ani nedozví. Usrkla vody ze dlaní a vydala se zpět ke svému pokoji. Už zítra ona bude dělat stejné rozhodnutí, jako udělali její sestry a Darian. Už zítra zklame svou rodinu, aniž by to její rodina věděla. Ale s tím, co cítila a stalo se a bylo jí zakázáno říct Darianovi její vlastní rodinou, nemohla udělat to, co si žádala její matka a sestry. Cítila se moc rozbitě. Ulehla zpátky do své postele a slibovala si, že se ještě do rána prospí, ale velkou část zbytku noci jí spíš vířili v hlavě vzpomínky na ty dva.

​

Před dvěma lety: Věřila Taverkovi, jak nejvíce dokázala. Vlastně se jí i líbil, ale nedokázala mu to říct. Darianovi o Taverkovi, jako jejím sestrám, říkala že je to přeci kamarád z dětsví, že co víc by to mělo být. Věděla, že lže, protože to byl jen její vlastní pocit, nevěděla jak to Taverk cítí. Taverkův dobrý kamarád byl Dareth. Byl vytáhlejší a takový i skoro křehký od pohledu. Stále mluvil o tom, jak půjde na léčitele a vždy si u toho rovnal své brýle s kulatými obroučky. Pobledlý, vysoký, brýlatý a ještě nazrzlý. Shiva věřila, že někomu může přijít pohledný, ale ona to nebyla. Taverk měl robustní ramena a dost často se proslýchalo, že se pere za slova, která někdo vznesl kdy proti jeho rodině. Prý se jeho otec dopustil něčeho proti Navaře. Byl to určitě nesmysl. Taverk jí to přeci mnohokrát vysvětloval. Jeho otec? Ne na toho to jen někdo hodil, kdo se ho chtěl zbavit. Bylo štěstím a dobře, že Taverka a jeho matku nechali být a neměli je za jeho spiklence. „Neboj, bude se ti tam líbit, květinko.“ Zahlásal vesele Taverk a vedl jí za večera skrz město. Dokonce jí chytil i za ruku. Chtěl být písařem. Mohli by být spolu v jednom kvadrantu a chodit spolu. Při té myšlence jí zrudly tváře. Moc si to přála. Moc si přála, aby to Taverk cítil mezi nimi podobně. Zavedl jí za město pod jakýsi velký strom a pověděl jí, že spolu budou sledovat hvězdy. Sedli si do trávy a hleděli na hvězdy. Než se k ní nahnul a udělal to o čem ona snila již dlouho. Dlouze jí políbil. Cítila horkost na svých tvářích a cítila se jako ve snu. Tak přeci jen cítí to stejné, co ona. Jenže se najednou začal zvedat a pošeptal jí, že má chvíli počkat. S úsměvem a důvěrou mu to odkývala. Jenže chvíli na to místo Taverka, se tam objevil Dareth. „Tak co pak tu děláš ty krasotinko, tak sama?“ cítila jak se jí chloupky na krku naježili nepříjemným pocitem. Ale byl to přeci Taverkuv kamarád. Odpověděla mu s úsměvem a klidem…

​

Zbytek té vzpomínky pro ní byl rozmazaný, i když věděla, že jeho brýle leželi vedle nich. Věděla, že se mýlila. Mýlila se v Taverkovi. A mýlila se v tom, jakou sílu měl Dareth. Vzal si, to co ona mu nedala a nechtěla dát. Vzal si to protože mohl. Byl silnej a nikdo v okolí nebyl. Kromě Taverka, který je pozoroval. Neviděla ho. Ale věděla to. A pamatovala si, že pár dní po tom zůstala v tichém oparu ničeho a uvnitř stěn svého pokoje a s nikým nepromluvila. Dokud nemusela své matce sdělit, že to nedostala. V tu chvíli se od toho poprvé rozbrečela. Cítila, jako by jí někdo trestal za to, jak svého otce zneuctila, když pro něho neronila slzy. Jako by jí to vyčítal její vlastní osud, že je to od ní nepěkné. Tehdy jim i pověděla, co se stalo. Ale dostalo se jí jen slov „To přejde.“ „No jo no byla jsi naivní.“ A podobné věty. Žádné pochopení, obejmutí… Byla jen prostě naivní děvče v jejich očích. Po té jí Parisa podávala nějaký vývar z bylinek. Aspoň, že jí nenutili si to nechat. Ještě, že to nechtěli tak stejně jako ona to nechtěla. „Hlavně to neříkej Darianovi ani svému otci.“ varovala jí rozkazovačně její matka, ale v jejím hlase zazníval náznak paniky. Mostafa na ní stejně neměl čas, nechápala, jak se toho mohla bát její matka. Ten ani možná netušil, že vůbec má třetí dceru. A kdykoliv se pak ukázal Darian když byl už sekundán, tak jí jedna z nich s ním hlídala, jako by nevěřili, že mu to sama neřekne. Hlídali jí a všímali si jí jen, aby nemluvila. Pamatovala si, že někdy tam přišel ten výboj jejích myšlenek, které se ozvaly se slovy – Už nebudu nikdy víc slabá. Když si jí nikdo zrovna nevšímal, chodila na místa, kde kdysi Mostafa trénoval Dariana a začala se zkoušet učit nějak sama, či se snažila občas při tiché chůzi městem sledovat jak trénují ostatní, co trénovali Už nebudu nikdy víc slabá. Ta myšlenka se jí ozývala i nyní v myšlenkách, když ležela ve své posteli a snažila se usnout. Nechtěla už nikdy cítit tu bezmoc, nechtěla už nikdy nic nezmoct a nechtěla ani do jednoho kvadrantu, který by jí připomínal ty dva anebo kde by je nedejbůh mohla potkat. Netušila vlastně kam jejich cesty nakonec vedly. Věděla, že to vlastně vědět nechce, že by nejraději všechny ty vzpomínky na ně dva prostě smazala kdyby mohla. Nakonec ještě na chvíli přeci jen tu noc usnula.

 

Dalšího dne si sbalila vše nutné do tlumoku. Nebrala toho moc. Neměla moc vzpomínek, co by si chtěla uchovat. Naposledy si sáhla na zelenou šupinu z draka Mostafy, než jí položila na postel i s jasným vzkazem – „Nejsem to, co chcete.“. Nikdo jí nedoprovázel, nikdo se s ní neloučil. Odešla ještě dříve, než vůbec někdo z domu vstal. Nechtěla se loučit. S nimi se teď nechtěla loučit, protože sama netušila, co vlastně ten barák, který opouští pro ní je. Necítila ho jako úkryt, kde by se cítila v bezpečí. Necítila ho jako místo, kde může říct a být tou, která se cítí. Nevěděla co si o tom baráku, který nechávala za sebou už myslet. Věděla jen, že už nikdy víc nebude tou slabou a její kroky zamířili s jistotou ke kvadrantu jezdců, zatímco jí hlavou dunělo - Už nebudu nikdy víc slabá.