sigrid devers

Sigrid není dívkou, která by si nechala poroučet, a už vůbec ne někým, kdo plete autoritu se silou. Nejde o rebelii pro efekt, žádné teatrální výbuchy nebo okázalý vzdor není třeba očekávat. Její odpor je tichý, pevný a tak přesně mířený, že z něj mnohým naskočí husí kůže. Ať už jde o přespříliš sebevědomého kadeta, který se rozhodl ulevit si egem na cvičišti, nebo o instruktora s přehnanou zálibou ve vynucování poslušnosti – kdokoli se pokusí na Sigrid uplatnit sílu bez respektu, tvrdě narazí. Nestaví se proti všemu, ale potřebuje rozumět, proč má někoho poslouchat. Pokud rozkaz postrádá logiku, důvěru nebo spravedlnost, její postoj se v okamžiku změní: narovná záda, její výraz ztuhne, modré oči se zúží do chladného vyčkávání – a najednou z ní vyzařuje energie jako z tětivy napjatého luku. Něco v tom způsobu naznačuje, že pokud na ni někdo sáhne, nepozná ho ani jeho vlastní jednotka, přestože je to lež. Sigrid není kdo ví jaká bojovnice, vlastně je spíš velmi špatná. Neumí správně přesunout těžiště, napnout správné svaly, nastavit ruku tak, aby si při ráně pěstí nezlomila vlastní kosti. Díky tomu, svému jménu a historii, která se k němu váže, přirozeně přitahuje pozornost, i když o ni zjevně nestojí. Na Basgiath nepřišla pro popularitu, přišla si pro pomstu vůči Gordanovým potomkům, které chce do jednoho zabít – to, že přitom ovládne pozornost všech, je vedlejší efekt.

Přesto všechno, jak se na první pohled tváří, není nepřístupná. Nechá k sobě pár vybraných jedinců přiblížit, ale ne skrze taktiku nebo politickou hru. Vyžaduje, aby ten druhý prošel zkouškou, i když o ní nikdy nic neřekne nahlas. Sleduje, jak mluví s ostatními, jak se chová, když si myslí, že ho nikdo nevidí, jestli ustojí tlak, jestli má páteř. A když uzná, že ano, změní se. Možná ne k nepoznání, ale stačí náznak – úsměv, který není posměšný, rameno, kterého se letmo dotkne, jako by to bylo samozřejmé. Pro ty, které přijme, umí být měkká. Ne slabá – nikdy slabá – ale ochotná otevřít se, být blízká, sdílet prostor, aniž by nutně mluvila. Její blízkost se neprojevuje v gestech, ale v důvěře. V tom, že někdo smí zůstat vedle ní déle než pár minut, aniž by ho její pohled propaloval jako výslech.

Ve vztazích neuznává nadřazenost. Kdokoliv, kdo si myslí, že jí bude říkat, co má dělat jen proto, že je silnější, starší nebo výše postavený, narazí. Sigrid není partnerka, kterou lze vést – je to spojenec, kterého je třeba respektovat. A i v nejbanálnějších situacích – při čištění čepele, skládání uniformy nebo přesunu z přednáškové haly do tréninkového dvora – v sobě nese jakýsi niterný smysl pro inscenaci. Nehraje pro publikum, ale každá její akce jako by byla součástí většího děje, o kterém ví jen ona. Nedělá nic jen tak, všechno má význam, všechno má tvar, všechno se počítá. Je to způsob, jakým žije: jako by její život byl příběh, který se právě zapisuje do knihy – a ona chce, aby každá stránka stála za přečtení. Přes všechnu svou dramatičnost a občas až povrchní chování má nádhernou schopnost radovat se ze života jako malé dítě, být rozpustilá, hravá a samý smích, jen ji přitom nesmí nikdo vidět. Ve vztazích bývá šlechetná a láskyplná k těm, které přijala do svého vnitřního kruhu, ostatním nabídne ve většině případů lhostejnost, pokud nejsou zájmové osoby a nejsou důležití pro její plány. Ty, které nepotřebuje, vyloučí ze svého dvora a proto nemohou očekávat nic než mrazivý přístup bez zájmu, po němž následuje zapuzení.

Její touha po dokonalosti není jen vlastností – je to zbraň, zlozvyk i obranný mechanismus v jednom. Sigrid je bezpochyby perfekcionistka, ale ne v tom líbivém, obdivuhodném smyslu slova. Je to typ, co si nedá pokoj, dokud není všechno přesně tak, jak si to představuje – a její představy bývají dost přesné. Prostor sdílený s ní začíná velmi brzy působit jako zkouška z pořádku, dochvilnosti, výkonnosti. Věří, že nikdo nedokáže věci dělat tak důkladně, metodicky a kvalitně jako ona, a ani se to nebojí říct nahlas. Někdy jednou větou, jindy jen pohledem, který člověka nutí přemýšlet, jestli to, co právě udělal, nebylo absolutní fiasko. Nejhorší, co může kdo udělat? Nechat ji čekat. Čas je pro ni výrazem respektu – a kdo jí ho vezme, toho pohřbí pod vrstvami chladné výtky, jako by řezala skalpelem. Přestože umí mlčet tak ostře, až se z toho ostatním ježí chlupy, dramatickým výbuchům se rozhodně nevyhýbá. Naopak – když přeteče, praská vzduch. Je jako blesk: náhlá, jasná a ničivá. Nezůstává u slov, když ji někdo vytočí dostatečně, je schopná se na něj vrhnout, pokusit se vyškrábat mu oči, udeřit ho pěstí, sklenicí nebo klidně židlí. Nepotřebuje zbraň, stačí jí vztek a to, co má po ruce. Její zuřivost není hlučná hysterie – je instinktivní, surová a nečekaná. V jednu chvíli klidně sedí, v druhé už padá rána. Tyrrendorská krev v ní vře, míchá se s letitou frustrací a pocitem neustálé nespravedlnosti. Nemá trpělivost pro hloupost, výsměch nebo povýšenost. Kdo překročí meze, dostane víc než jen slovní lekci – dostane výbuch, který si zapamatuje do konce života. Přitom platí jedno: chybu nikdy nepřizná jako první. A pokud už se někdo pokusí o omluvu, musí být krátká, přímá a bez výmluv. Na litanii nemá čas. Ani náladu. V očích má oheň a v těle impuls. Kdo s ní chce vycházet, musí počítat s tím, že občas exploduje – a že se to neobejde bez následků.

Její pohled je jako neviditelná čepel – tichá, ale o to víc řeže. Ačkoliv málokdy vysloví přímý odsudek, její oči mluví. Hodnotí všechno – od držení těla přes tón hlasu až po šněrování bot. Kritizovat je pro ni stejně přirozené jako dýchat. Je přesvědčená, že bez jejího zásahu by okolí utonulo v chaosu, prachu a nedbalosti. Jenže pozor – nastavovat jí zrcadlo? Chyba. Zpochybnit její úsudek? Nebezpečné. Sama se totiž soudí tvrdě a často, takže názor ostatních vnímá spíš jako obtíž než pomoc. Je si vlastním soudcem, porotou i katem – a právě proto v sobě nedovolí slabost. Její samokritika je tichá, soukromá, ale neúprosná. A i když si to nikdy nepřizná nahlas, právě tahle vnitřní bitva ji dělá tak odhodlanou. V jádru je Sigrid nezlomná. Rozhodná, tvrdohlavá – výzva, která mnohé přitahuje víc než jakýkoli vnější půvab. A kdo získá její respekt, ten zažije nečekané: lze ji zkrotit. Ne zlomit, ne vlastnit – ale zkrotit způsobem, který dovolí jen těm nejstatečnějším. Pokud v někom uvidí sílu, charakter a odvahu, stane se z ní nejvěrnější spojenkyně. Vydrží víc, než by kdokoliv hádal podle jejího věku – bahno, ponížení, bolest i zradu, pokud ví, že to má smysl. Co ale neodpustí, je lacinost, ubohost a prázdnota. Kdo postrádá představivost, pro toho nemá v životě místo. Je v ní smyslnost, která nepochází z obnaženého těla, ale z přítomnosti. Její síla je tichá, ale intenzivní, svůdná způsobem, který nevychází z dekoltu, ale z toho, že ví, kdo je. Má v sobě něco z dravce – z inteligentního predátora, který se pohybuje tiše, ale nikdy neztrácí přehled. Nebojí se ničeho – ani bolesti, ani smrti, ani cizinců, kteří by jiným připadali jako hrozba. Věci si bere, ale nikdy si o ně nežádá. Plánuje jako stratég, jedná s odvahou kaskadéra. V ní je temnota Aretie i oheň Tyrrendoru. A přesto, že umí ostatní rozložit až na kost a pak je znovu vyzvednout do extáze, sama zůstává tajemná. O jejích kořenech, rodině, přátelích – o tom všem se ví málo, vlastně jen tolik, co je v knihách. Ne proto, že by to schovávala, ale protože prostě nevidí důvod to sdílet.

Narodila se do vize. Do snu, který byl silnější než železo, propracovanější než jakýkoli plán vojenského tažení a hlubší než studna zoufalství, ve kterém se Aretie tehdy topila. Její otec, Warren Devers, známý pod přezdívkou Chřestýš Aretie, byl mužem, který věřil, že svět lze zlomit a přetvořit. Ne z moci, ale z víry. Počítal roky, shromažďoval lidi, tkal sítě – a v tom všem se jí narodila. 21. července 581, v dusném létě Aretie, která už tehdy žila pod tlakem podzemní revoluce.

Sigrid nikdy nepoznala otce, jaký byl doopravdy. Viděla ho málo – byl neustále pryč, stále v pohybu, stále v tajném světě plném schůzek, kódů a plánů. Její dětství nebylo tiché ani nevinné, ale rozmazané. Jako by všechno, co si měla pamatovat, někdo přepsal do tlumených obrazů a slov jiných. Její skutečné vzpomínky na otce jsou útržky – zjemněné laskavými slovy matky, která se snažila udržet rodinu pohromadě, a zároveň rozbitá obrazy, které se k ní donesly později z vyprávění, archivů a šeptaných historek. V části Aretie zůstává Warren Devers mučedníkem a vizionářem. V jiné části zrádcem, který přivedl město k ještě většímu utrpení. Ale její první opravdová vzpomínka – ta, kterou nemůže potlačit ani přepsat – je oheň.

​

obedience through fire

Její otec zemřel uprostřed noci, dva měsíce po jejích třetích narozeninách, v řevu davu a pod stíny vojáků. Poprava byla veřejná. Povinná. Místní obyvatelé byli vyhnáni z domovů a donuceni se dívat – jako varování. Dospělí klečeli, děti plakaly. Všude byl kouř, krev a pach spáleného masa. Sigrid si pamatuje, jak ji její starší sestra Zorya objímala z jedné strany a jejího bratra-dvojče Arystana z druhé, oba se třásli. Matka stála za nimi, jednu ruku na Zoryině rameni, druhou na vlastním břiše – v něm tehdy ještě žil jejich nejmladší bratr, který krátce po otcově smrti přišel předčasně na svět.

Major Harren Gordan kráčel kolem nich jako šelma mezi klečícími ovcemi. Jeho krok byl tichý, jeho oči bdělé. Všichni museli pokleknout. I děti. I ona. Sigrid si pamatuje tu chvíli až do morku kostí – jak byli nuceni projevit vděk za to, že jejich životy byly ušetřeny, jak se jejich matka sklonila a téměř se dotkla Gordanova prstenu rty. Pamatuje si výraz jeho tváře – klidný, téměř znuděný. Jako by to byla rutina. Jako by popravit muže, který budoval revoluci čtvrt století, bylo jen další políčko v plánu, které si mohl odškrtnout. Warrena Deverse zničil přímo před očima jeho dětí. Plameny byly rudé, syčící, nemilosrdné. A v jejich světle se v ní něco změnilo.
 

scars remember everything

Po popravě otce se z jejich jména stal cejch. V ulicích Aretie nebylo místo pro slitování, jen pro hněv, který hledal obětní beránky. Rodina Deversových nežila – přežívala. Nezůstali bez střechy nad hlavou jen díky matčině neústupnosti a dědictví po otcových spojencích, kteří se včas stáhli do anonymity. Ale pomoc? Ta nepřišla. Nikdy. Dům jim několikrát podpálili. Jednou to bylo jen pár kusů hořících hadrů vhozených oknem, jindy zapálený přístřešek za domem. A pokaždé museli hasit sami – žádný soused si nešpinil ruce kvůli „rodině Chřestýše“. Na ulicích to bylo ještě horší. Dospělí se na ně dívali s tichým opovržením, ale děti… děti se učily nenávisti rychle. A v davu byly krutější než hladoví psi.

Zorya, Sigridina starší sestra, a Arystan, její dvojče, to snášeli každý po svém. Zorya byla tichá a ostražitá, chránila své sourozence jako vlčice mláďata. Arystan… Arystan snil. Toužil po přijetí, chtěl běhat po ulicích s ostatními dětmi, smát se, mít kamarády. Každý pokus končil stejně – pohmožděninami, škrábanci, zlomeninami. Přesto to zkoušel znovu. Matka mu to zakazovala. Zorya ho prosila. Sigrid brečela. Ale dětské srdce věří v možnost změny, dokud se nezlomí. Sigrid sama nebyla ušetřena. Kameny, sklo, boty, pěsti. Nejčastěji útočili zezadu – právě díky tomu jsou její záda pokreslená jizvami, jako mapou, kterou nikdy nechtěla mít. Jedna z ran, vedená rozbitou lahví, se dodnes táhne od lopatky až k pasu. Na rtu má tenkou, křivou jizvu, pozůstatek po chvíli, kdy zuby skříply o dlažbu. Nikdy se úplně nezahojila – ale Sigrid ji nechává být. Je jako podpis dětství, které se nedá zapomenout. Veškeré rány jí připomínají to, co se stalo v ten osudný večer, kdy nenávist vyeskalovala do nových rozměrů.
 

silence answered sorrow

Ten večer Arystana vylákaly děti ven. Starší, mladší, ale všechny s jedním cílem. Smály se, volaly na něj z ulice. A on – i přes prosby Sigrid – se protáhl oknem, věřil, že tentokrát to bude jiné. Sigrid běžela za Zoryou, zatímco matka spala s malým Anselem v náručí. Zorya vyběhla bez váhání. Ale ani jeden se nevrátil. Sigrid čekala. Deset minut. Dvacet. Hodinu. Dech se jí zkracoval, srdce jí bušilo. Až pak se zvedla, jak se pomalu rozhoupala k tomu vyjít ven, potichu otevřela dveře, bosá přešla prachem dvora a vydala se hledat to, co v ní zůstane navždy.

Našla je v jedné z opuštěných uliček mezi slumy a prostorami, které sloužily spíš jako skladiště, rozbořené, nikdy nedokončené stavby. Zorya ležela na zemi, roztrhané šaty, krví slepené vlasy, rty do fialova. Nehýbala se. V náručí držela svého mladšího bratra, přitisknutého k hrudi, jak se ho z posledních sil snažila bránit. Arystan dýchal, ale jeho dech zněl jako praskání starého ledu. Oči měl přivřené, obličej znetvořený. Zlomená čelist, lícní kost, přeražená klíční kost, žebra jako promáčklé měchy. Sigrid padla na kolena a křičela. Volala o pomoc, škemrala, prosila. Nikdo nepřišel. Okna se zavřela, dveře zůstaly zamčené. Tehdy Sigrid poznala, co znamená skutečná osamělost. Svět ji nevnímal, byl hluchý vůči jejím prosbám naplněnými bolestí a strachem. Když je konečně někdo zvedl z dlažby – už bylo pozdě. Arystan, její druhá polovina, její zrcadlo, zemřel ještě té noci. Sigrid v ten večer přestala věřit v dobro. Přestala věřit, že existuje spravedlnost, která přichází sama od sebe. Od té chvíle věděla, že pokud chce přežít, musí být tvrdší než zranění, chladnější než Aretijské noci a důslednější než bolest. A že nikdy nezapomene.
 

predators make predators

Když Zorya zemřela a Arystanovo tělo zchladlo, matčina mysl se rozpadla. Její oči stále žily, ale svět v nich pohasl. Upadla do ticha, do sebe. Přestala odpovídat na otázky, přestala jíst, přestala pečovat o nejmladšího – Anselovu matku musela nahradit jediná další žena v domácnosti, jeho starší sestřička. Byla ještě moc mladá, když jí život vtiskl do rukou zodpovědnost za domácnost, za dítě a za stín toho, co bývalo rodinou. Truchlila potichu, zatvrzele, s nenávistí v srdci, kterou nikdo neviděl, ale každý pocítil. Aretie je město, které má paměť, ale ne slitování. Kdo padne, ten padne. Pomoc nepřišla. Přátelé z povstání se rozutekli, ztratili jména, rozpustili se v prachu ulice, jako by nikdy neexistovali. A pak, jedné chladné noci, jen pár měsíců po smrti Zoryi a Arystana, matka přestala bojovat. Neřekla nic, nezanechala vzkaz. Jen tiše, bez výčitek, bez hněvu, odešla ze světa, který ji zradil. Sigrid ji našla ve vlastním domě, zavěšenou na trámu v zadní místnosti, kde kdysi sušily se Zoryou bylinky. Ansel spal. Sigrid stála pod matčiným tělem, dívala se na její bosá chodidla, na hlavu sklopenou ke straně. A neplakala. Už ne. Už dávno vypotřebovala všechny slzy, které mohla nabídnout.

Koruna si Deversovy hlídala. Ne jako lidi ale jako hrozbu. A tak, pod záminkou „státní péče“, byly zbylé děti rozděleny a odeslány do sirotčinců v různých částech provincie. Sigrid řvala, kopala, kousala. Ale rozhodnutí bylo učiněno a ona proti němu nemohla nic dělat. Ansel byl pryč, zbyla sama. V sirotčinci nevydržela dlouho – jen do chvíle, kdy rozbila talíř o hlavu jednoho z vychovatelů, který ji osahával, a střepy ho pořezala. Byla nepoddajná, výbušná a nebezpečná autoritám. A tak přišel přesun. Aretijské nápravné zařízení pro mladistvé delikventy. Trest za její chování, za její nepoddajnost. Tady dostala první skutečné rány. Pěstí, řemenem, botou, zbraněmi. Nebyla beránkem a proto schytala víc než by měla. Dlouhých deset let byla uvězněná v šedi, hladu a neklidu, kde pravidla přežití byla jednoduchá – buď se staneš stínem, nebo hyenou. Sigrid se stala něčím třetím. Tichým predátorem.
 

oppression demands rebel lion

Našla si ochránce. Ne snad kvůli tomu, že by chtěla, ale protože musela. Výměnou za tělo si kupovala bezpečí. Nelíbilo se jí to. Nesnášela fakt, že se musí prodávat kvůli tomu, aby ji někdo nezabil. Každý dotek byl obchod, každý stisk cenou za další den. Nenáviděla to. Ale nenáviděla ještě víc, když neměla jinou volbu. A pak, v osmnácti letech, se mezi vězni začalo mluvit o jméně, které její zvědavost přimělo ke spolupráci. Artem Gordan, syn toho muže, který jejího otce poslal do plamenů. Zjistila, že se přihlásil do jezdeckého kvadrantu – oddílu, kde je smrt běžná, a jen ti nejlepší přežijí. Byla to šance zrealizovat pomstu, kterou nosila dlouho v srdci. Uvnitř ní se zrodil plán. Vzala své vzpomínky, svou bolest a naučila se mlčet. Začala se chovat slušně. Poslušně. Přestala bojovat. Místo toho… vyčkávala.

A pak přišel den, kdy měla nastoupit do Basgiathu. Ne jako ctižádostivá kadetka, ne jako budoucí válečnice. Jako někdo, koho měl kvadrant napravit a ohnout do služeb koruny. Symbol toho, že i děti rebelů mohou sloužit koruně – pokud složí hlavu dost hluboko. Ironie, která jí chutnala jako krev v ústech. Přesto přišla. Ne proto, aby se podřídila. Ale aby se přiblížila k lidem, které hodlala zabít. Stála bok po boku s kandidáty do kvadrantu jezdců, kteří nevěděli, co to znamená ztratit všechno. Kteří měli jména, rodiny, sny. Ona měla jen jizvy, ticho a jeden cíl. Když přišla řada na ni, přistoupila k zapisujícímu kadetovi, který zvedl obočí a líně se zaculil. „Deversová? To jméno nám tu chybělo do sbírky.“ Bez váhání odpověděla. „Zapiš si ho hluboko do paměti. Až budu mrtvá, budete chtít vědět, proč jsem s sebou vzala i vás.“ Zvedla bradu, podívala se mu přímo do očí a pak bez dalšího slova vykročila. Každý krok přes lávku, která vedla k jezdeckému kvadrantu, byl jako úder srdce. Přešla, aniž by věděla, že ji ještě nepotkalo to nejhorší. Artem Gordan, syn muže, který jí zabil otce a vymazal její rodinu, byl její nadřízený. Jezdec vysoko v hierarchii, respektovaný jako jeho otec. A k tomu všemu jeho sestra, Faye, nastoupila právě ten den spolu s ní do stejného ročníku, stejného kvadrantu, aby skončila ve stejné letce. Oba byli chráněni Kodexem. Zatracenej Zihnal.