Pískové do očí padající vlasy, oblázkově šedivý pohled, pár dní neoholené strniště a sem tam… sem tam prosvítající ne zcela přiznaný úsměv. Asi takhle by Thea popsala jeho matka, kdyby o něm sepisovala vybrané spisy do svých deníků. Theo Boiyann by tohle o sobě ale sám nikdy tak úplně neřekl. On toho celkově vlastně moc nenamluví… minimálně ne o sobě. Raději naslouchá – lidem, drakům, šelestu větví nebo slovům, která kdysi dávno sepsala jeho matka. Má v sobě klid pozorovatele, který ví, že detaily mají cenu zlata, a že jeden špatně přehlédnutý náznak může změnit celé bitvy. Často působí uzavřeně, ale kdo ho zná blíž, cítí za tichým zevnějškem proud hluboké empatie. Dokáže postřehnout, když někdo vedle něj potřebuje slovo útěchy, nebo jen čaj, tichou přítomnost a hřejivé objetí. Má srdce na pravém místě, a ač možná působí nepřístupně, věřte, že kdyby vás potkal, jak trpíte hysterickým pláčem až se třesete, objal by vás a bez okolků nabídl pomoc. A to, i když vás ani zdaleka nezná. Starostlivost mu protéká žilami stejně samozřejmě jako krev – zejména směrem k Aele, jeho mladší sestře, a Bránnonovi. Ty dva chrání s pevností kamene a něhou, o níž se málokdy mluví nahlas. A co je hlavní? Rozhodně se za to nestydí. Naopak. Nevnímá to jako projev slabosti, ba co víc – je pyšný na to, jaký v hloubi duše je.

​

Je trpělivý. Už od mládí ví, že život se nedá uspěchat. Vyrůstat nedaleko jezdecké základny jej naučilo, že nejen boj, ale i vše okolo v sobě nese téměř rituální rytmus. Dokáže hodiny sedět a sledovat, jak se jezdci protahují, jak draci nad Údolem napínají křídla, jak se obloha proměňuje a mraky přecházejí v mihotavé hvězdy. A přestože má v sobě tvrdost, kterou do něj vtiskl otec, v nitru zůstává jemný a citlivý – často víc, než si sám připouští. Jeho disciplína a odolnost jsou pláštěm, které nosí navenek, ale uvnitř je Theo chlapec, který sbírá kamínky a peříčka. Do kapes si schovává cetky, které potkává na cestách, a skládá je do truhličky, kterou jednou chce předat svým dětem. Ukládá si je jako vzpomínky a mluví tiše v noci s někým, kdo už dávno na světě není.

​

A právě v těch tichých rozhovorech, které vede se svou matkou – nebo spíše s její ozvěnou – se ukazuje jeho duše. Za zavřenýma očima si představuje její tvář, kterou zná pouze z otcových matných kreseb. V polospánku si přehrává její rady, znovu a znovu se k nim vrací, jako by v nich hledal mapu k cestě, kterou musí sám vyšlapat. Nejsou to jen slova; je to most, který si staví k ní, aby ji měl nablízku, i když mu realita už dávno vzala možnost slyšet její hlas. A možná právě proto je Theo tak reflexivní – každý čin, každé rozhodnutí hodnotí skrze dvojí optiku: vlastní srdce a to, co by asi řekla ona. Kdykoliv se s někým pohádá, dokáže hodiny sedět a bloumat nad tím, zda neřekl něco špatně. Vždy si dvakrát rozmýšlí každé slovo a každý čin. Nic neudělá bez rozmyslu a nemá sebemenší problém přiznat své chyby. Nakonec… je si jich hluboce vědom a po nocích se jimi sám bičuje.

​

A když s vámi zapřede ten hluboce promyšlený rozhovor, věřte, že bude upřímný. Ne snad proto, že by mu činilo radost vidět druhé nepříjemně odhalené, ale protože sám nesnese, když se v jeho blízkosti rozhostí faleš. Má v sobě cosi jako přirozený radar – nepatrné napětí v ramenou, když někdo lže, drobné sevření pohledu, které říká: „Já vím, že to není pravda.“ Nemusí na to upozornit nahlas. Často stačí jediný pohled a lež se rozpadá sama. Je na ni doslova alergický, a pokud se mu dostanete pod kůži a on zjistí, že jste mu celou dobu lhali? Asi si můžete rovnou koupit zpáteční jízdenku domů, protože za ním už rozhodně žádný další spoj nepojede. Jenže stejně jako cítí nepravdu, cítí i bolest. A tam, kde by jiní odvrátili oči, Theo se přiblíží. Laskavost u něj není otázkou velkých slov nebo slibů – je to tichá péče, drobná gesta, která si mnozí sotva uvědomí. Opravený popruh, připravený čaj, kabát přehozený přes ramena ve chvíli, kdy vás začne třást chlad. Pomoc nabízí vždy a všude. Jistě a beze slov. Nikdy o tom nemluví, nikdy si za to nic nebere, ale právě tam, v té neokázalé všednosti, leží jeho největší síla. Avšak… tahle starost snadno přechází do přehnané kontroly – a aniž by si to uvědomoval, může být v téhle své horlivosti až nebezpečně dusivý. Jeho laskavost umí totiž být dvojsečná: když chrání, někdy zapomíná, že druzí musí bojovat i sami za sebe.

​

Přesto není snadné poznat ho doopravdy. O sobě mluví málo, své nitro schovává, jako by to byly šperky, které mohou být ukradeny, pokud je ukáže příliš na očích. Uzavřenost pro něj není zbraní, ale ochranou. A kdo se mu dostane blíž, zjistí, že to, co působilo jako mlčení, je spíš pozorování – hluboké, trpělivé, pronikavé. Vidí drobnosti, které ostatním unikají: nervózní pohyb prstů po kloubech, tichý povzdech mezi slovy, pohled stranou. Theo v těchto detailech čte jako v knihách a dokáže díky nim odhadnout, kdy zasáhnout a kdy nechat věci plynout.

​

Je muž, který na první pohled působí pevně, neochvějně, skoro jako by byl stavěn z kamene a železa, ale jeho nitro je spletité a zranitelné. Má rád samotu, hledá v ní klid a prostor pro své myšlenky, ale zároveň ví, že příliš dlouhé mlčení může člověka pohltit. Občas se bojí, že jednou zůstane sám – ne proto, že by si nikoho nepustil k tělu, ale proto, že jeho srdce je obezřetné. Kdo se k němu skutečně dostane, ten zjistí, že Theo je schopen hluboké náklonnosti, oddanosti a péče. Jen málokdo však projde jeho vnitřními branami. Nebalí dívky na potkání a tělesnost vnímá jako něco posvátného, osobního, intimního – je pro něj důležité každý dotek a každou blízkost promyslet.

​

Přesto, když se mu někdo stane blízkým, stojí to za to. Theo se neusmívá často – jeho tvář je spíš klidná, soustředěná, někdy vážná. Ale když už se na jeho rtech objeví úsměv, pak to bývá kvůli přátelům, kvůli blízkosti, sdílenému žertu, jistotě, že někomu pomohl, nebo že se o něj může někdo opřít. V těch chvílích se jeho tvář proměňuje a odhaluje to, co jinak skrývá – klidné teplo, které vychází ze srdce. Samostatnost v něm zakořenila už dávno. Odmítání nevlastní matky, tvrdý dril otce – to vše ho naučilo spoléhat hlavně na sebe. Jenže místo hořkosti mu to dalo pevnost. Když se rozhodne, jde si za svým, i kdyby cesta byla strmá a dlouhá. Umí se potýkat s bolestí i s neúspěchem, protože oboje zná od dětství. A přesto vše v něm není zatrpklost – jen snaha být lepší. Lepší než všichni ti před ním a nebo při nejmenším… být hoden památky své matky.

​

Jeho zájmy jsou tichou kronikou jeho duše. Draci jsou pro něj fascinací, učebnicí i zrcadlem. V jejich pohybech hledá rytmus, v jejich gestech trpělivě čte emoce. Jejich oheň a sílu vnímá jako něco, co je zároveň děsivé i posvátné. Často je kreslí – někdy pro vlastní porozumění, jindy, aby uklidnil vlastní mysl. Do těchto kreseb se otiskuje jeho disciplína i citlivost, stejně jako v mapách nebo taktických náčrtech, které si schovává do sešitů po hodinách analýzy bitev. Vedle toho se ale dokáže ztratit i v pečení chleba, vůni bylinek v těstě, v prostém aktu, kdy rukama tvoří něco, co přináší teplo a útěchu ostatním. Je to vzpomínka na jeho dětství a dny, které trávil po boku své mladší sestry.

​

Rád pozoruje svět, hledá v něm vzory, rytmus, souvislosti. Miluje trénink, pohyb, tvrdou práci těla, která ho zbavuje tíhy hlavy. Fascinuje ho struktura – ať už v hudbě, ve zbrani, v lidském těle nebo v řádu, který se dá vybudovat z chaosu. Všechno to mu dává pocit, že věci mohou mít smysl, i když se svět kolem zdá být příliš krutý a nečitelný. Jeho všední záliby možná působí prostě, ale mají v sobě hloubku. Stejně jako kámen, který se na povrchu jeví obyčejný, dokud jej nerozlomíš, i Theo ukrývá vrstvy, které si všimne jen ten, kdo má trpělivost zůstat. Když se soustředí na kresbu draka, stává se téměř nepřítomným – propadá se do tichého souznění, kde se jeho ruka hýbe dřív, než mysl stihne vymyslet čáru. Když hněte těsto, dlaně se mu uvolní, dech se zpomalí a oči se mu zvláštním způsobem rozjasní. Je to drobné štěstí, které si málokdy dovolí ukázat navenek, ale v tu chvíli je opravdový.

​

Skrze tyto malé činnosti se Theo učí sám o sobě. Jako by v každém bochníku chleba, v každé mapě či náčrtu hledal odpověď na to, kým vlastně je. A možná právě proto v něm dřímá ten tichý rozpor – mezi tvrdostí, již v něm zasadil otec, a jemností, kterou mu zanechala matka. Někdy v sobě ten konflikt cítí tak silně, že jej dokáže roztříštit jediná prudká emoce. V tu chvíli, když ho sevře hněv nebo zoufalství, síla jeho signetu vzkypí a on má pocit, že už není pánem sebe sama, ale jen rukou, kterou vede kámen sám. Z tvrdosti a horka se stane prokletí, které v něm žhne a hrozí pohltit nejen jeho, ale i ty, na nichž mu nejvíc záleží. Právě proto se učí disciplíně. Právě proto trénuje, aby kámen v něm nesloužil chaosu, ale ochraně.

​

A v co doufá? Že jednou bude umět svou moc ovládnout tak jistě, jak jeho matka psala ve svých denících – s noblesou, která chrání a nikdy slepě neničí. Že jeho kámen nebude znamenat pád, ale základ. Pevnou půdu pod nohama pro všechny, které bude chránit. V hloubi srdce sní o tom, že dokáže rozeznat každý nerost, přetavit surovou hmotu v přesně to, co bude potřeba – pevnost, ochranu, zbraň, útočiště. Teď se mu to ještě nedaří; pískovec se mu v rukách drolí, čedič se objevuje, když ho nejméně čeká. Ale nevzdává to. Učí se znova a znova, s trpělivostí sobě vlastní, i když ví, že ho čeká cesta dlouhá a kamenitá.

​

Nakonec, Theo je člověk, který se učí žít se svými prasklinami stejně jako s pevností svého srdce. Je jako kámen, který vypadá tvrdý, ale nese v sobě otisk celé krajiny – deště, větru, rukou, které se jej dotýkaly. A kdo se zastaví a přejede prsty po jeho povrchu, zjistí, že je v něm mnohem víc než jen tíha. Je v něm i teplo, jemnost a paměť, která se nikdy nevytrácí. A každý dotek v něm zanechá hluboký otisk.

Theo se narodil do světa, který byl zároveň krásný a tvrdý. Světa, kde se síla, disciplína a přežití měřily každý den, a kde něžné city byly vzácnější než zlato. I tak byl ale vysněným dítětem. Jeho otec, Daren Boiyann, byl jezdec neexistující slávy a zapomenutý šlechtic ze severu Navarry. Byl mužem praktickým, tvrdým; jeho srdce znalo pouze pořádek a něžnost považoval za slabinu. Nikdy by ale neřekl, že svým dětem nedal to, co jim na očích viděl. Naopak. Miloval své děti – akorát svým vlastním způsobem. Tak, jak uměl jen on sám – skrze disciplínu a trénink, cestou požadavků a testů odolnosti. Odměny přicházely jen za snahu, nikoliv za slova nebo objetí. A Thea to bavilo. Plnit jeho úkoly. Ztrácet se v testech síly jako v nevinných hrách. Tehdy to ještě nechápal.

​

Když byl ještě malý chlapec, Daren se staral hlavně o přežití jeho a Aely – Theovy sestry, která byla o necelé čtyři roky mladší. Jeho otec dbal, aby obě děti byly odolné, schopné a připravené na svět, který jim nenabízel možnost ukázat slabost. Vyrůstali ve stínu jezdecké základny, na níž oba jejich rodiče sloužili, a tak se ani není čemu divit. Jejich fyzický trénink začal brzy – malý Theo zvedal dřevěné cvičné zbraně, běhal nekonečné kilometry za křiku otce, učil se držet rovnováhu i pozornost. Každý pád znamenal další opakování, každá chyba byla lekcí, která musela být zvládnuta. Daren ho driloval a malému blonďáčkovi nic nedával zadarmo. A přesto všechno, v těch krátkých momentech, kdy Daren přikývl na dobře provedený úkol nebo jej letmo pohladil po světlé ručičce, zatímco mu podával přilbu, se Theo učil číst mezi řádky. Poznat, kdy se za třpytem otcových očí skrývá hrdost, a kdy je to jen prostá iluze a zklamání.

​

Lyrissa, jeho matka, byla úplně jiná. Na veřejnosti jej vodila za ručičku, hladila ho v plavých vlasech, které se lišily od tmavé kštice zbytku rodiny, a kupovala mu, na co jen ukázal. Kolemjdoucím prodávala levný úsměv a zdvořilosti. Ale doma byla jiná – chladná, nekompromisní, někdy až krutá. Theo brzy poznal, že její projevy náklonnosti jsou vzácné a nepřirozené. Nenáviděl ji za to. Nechápal, co dělá špatně. Byl malý. Přál si lásku vlastní matky víc než cokoliv na světě, a ta nepřicházela. Zatímco Aelu nosila na rukou, česala jí denně copánky, brávala ji s sebou na bylinky a večer ji ukládala s pusinkou na čelo, na Thea skromně mluvila, aniž by zvedla hlas. Každá její pochvala smrděla neupřímností a pohlazení ho nepříjemně pálilo. Ale vždy byla pozorná, vždy si hlídala, aby vypadala dobře před jeho otcem. To bylo jediné, o co jí šlo – aby Daren nikdy neviděl, že se k němu vlastně chovala špatně.

​

Jednoho dne se Lyrissa vrátila ze služby v pevnosti. Smrděla rozdrcenými bylinkami a krví. Na rukách a čele měla rudé pruhy zaschlé krve a oči nepřítomně vytřeštěné. Děti ten den nehorázně zlobili. Oba jí lítali kolem nohou, hráli na babu, hráli na schovávanou, ječeli a smáli se. Její trpělivost praskla – začala po nich křičet, na Aelu i na něj, hystericky a bez ostychu. Když se Theo snažil bránit Aelu před jejími náladami, přišel výbuch – prudší, bolestivější, plný urážek a odmítání. „Neříkej mi matko, nejsi moje krev!“ zakřičela najednou, a Theo pocítil šok, který se do něj zaryl a nikdy zcela nezmizel. Její slova mu roztrhla srdce na polovinu. Zůstala navždy vepsána do jeho bezbranné duše. V ten moment pochopil, že nevlastní matka nikdy nebude jeho ochránkyní ani oporou. A přesně tehdy ji přestal oslovovat „mami“.

​

Byl z toho otřesený. Nechápal, proč mu to nikdo nikdy neřekl. Proč mu všichni celý život lhali. Zavřel se v pokoji a týden nevylezl. Otevíral jen, když se chtěl najíst, a hluše trucoval v posteli. Možná někde v hloubi duše doufal, že za ním Lyrissa přijde, obejme ho a řekne, že to tak nemyslela. Nic takového se však nestalo. Jedinou společností mu v ty dny byla malá Aela a její velkorysý úsměv. V ty dny si uvědomil, že ji musí do konce života chránit. Ji a všechny ostatní. Když konečně otevřel své dveře světu, v hlavě měl jasný cíl – musí zjistit, kým opravdu je. A právě tou dobou se do jeho života vplížila tichá přítomnost, která mu později ukázala smysl života – Seranya Boyiann-Ketheris, jeho skutečná matka. Otec mu vše sám řekl. Padla v bitvě, když Theo sotva znal svět. Její tvář, její hlas – všechno bylo ztraceno, a přesto ji Theo cítil z každé historky, které se jedna za druhou draly z otcových úst. Když o ní mluvil, plakal. A Theo se snažil úpěnlivě zapamatovat každé jedno slovo, všechny útržky jejích činů. Byla odvážná, charismatická, uměla zvláštně komunikovat se svým drakem a byla téměř neohrožená. Otec mu prozradil, že byla velmi silnou vládkyní ledu, jezdila na zeleném mečoocasém drakovi a všichni jezdci ji oceňovali. Byla přirozenou vůdkyní, a mrzelo ho, že ji nikdy nemohl poznat. V ten den Theo poznal, že jeho otec, ten necitelný chlap, kterého znal od narození, dřív uměl divoce milovat. Jenže ta schopnost zemřela s jeho matkou.

​

Když mu bylo dvanáct, daroval mu otec krabici s jejími drobnostmi. Byla oprýskaná, ale svým způsobem krásná. Když ji otevřel, zjevil se před ním zcela nový, dosud nepoznaný svět. Odznaky, úlomek zelené šupiny, staré jezdecké brýle a hlavně její deník. Stránky byly plné myšlenek, vzpomínek, filozofie o odvaze, lásce, síle a dracích. Theo postupně objevoval její postavu – dosud prázdnou, ale živou – jako tichý stín, který ho doprovázel. Vykresloval si ji v živých barvách, snažil se vybavit si její tvář. Přemýšlel, jak asi voněla, jak zněl její smích, jak by se na něj dnes asi dívala. Co by mu říkala, kdyby viděla, co z něj vyrostlo? Četl a přepisoval její zápisky dokola. Učil se z nich. Stránku po stránce začaly tvořit jeho celou osobnost. Seranya se stala jeho kompasem, jeho učitelkou odvahy a empatie. Pochopil, že láska k drakům a snaha stát se jezdcem není jen dobrodružství, ale spojení s matkou, kterou nikdy pořádně nepoznal. A tak se do toho pustil po hlavě.

​

Rozhodl se, že se stane jezdcem. Sedával dlouhé dny před jejich nuzným domem. Pozoroval jezdce křížící nebesa. Zakresloval si draky – detaily jejich křídel, rozložení šupin. Ptal se jezdců, jací jsou, kolik je jejich druhů a jak je od sebe odlišit. Zamiloval se do toho všeho a rozhodl se z toho udělat své poslání. Začal s otcem trénovat o to tvrději. Nechtěl se stát lepším, než byl on. Chtěl dostát matčina odkazu. Aela byla jeho světlem, jeho kotvou. Kontaktem s realitou. Malá a zvídavá, rozzářená smíchem, který dokázal roztát i nejtužší kouty jeho života. Stal se jejím ochráncem. Chránil ji před křikem její matky, před úpěnlivou námahou, kterou jí nutil otec. Učil se péči přes drobné činnosti – péct chleba, hlídat ji, chránit před chladnými pohledy a posměchem okolí. Aela byla jeho kompas, připomínkou, proč je důležité vydržet, proč trénovat, proč být lepší. Uzemňovala ho, připomínala mu, že svět je krásný, že je třeba jen správně hledat.

Když Theo začal růst, tvrdost jeho otce a chlad Lyrissy formovaly jeho charakter. Aela mu pomáhala roztát v trpkých situacích, a on miloval každý moment, kdy se s ní mohl bezstarostně smát. Naučil se skrývat city, číst výrazy lidí, rozpoznávat lež. Každé gesto, každý úsměv byl pečlivě vážený, každá reakce měla svůj účel. Získal vrozený radar na faleš, ale také citlivost k bolesti druhých. Naučil se, že ochrana může být jemná, ne vždy hlasitá, a že drobná gesta často znamenají víc než velká slova.

​

Deník Seranye se stal jeho tichou posedlostí. Každá stránka byla lekcí o odvaze, o respektu k síle i k něžnosti, o tom, jak být ochráncem, aniž by byl tyranem. Theo trávil hodiny v lesích, odlehlých koutech vesnice či stájích. Pozoroval draky, učil se jejich chování, chápal rytmus jejich pohybu, jejich potřeby a nálady. Fascinace přerostla v hlubokou vazbu – draci nebyli jen stroje na sílu, byli živé bytosti, které bylo třeba respektovat. Fyzický i psychický trénink pokračoval. Daren očekával odolnost, disciplínu, schopnost nést bolest a přemýšlet strategicky. Theo se učil plánovat útoky, taktiky, zpevňovat tělo i mysl. Každý neúspěch znamenal hodiny dřiny. Každý úspěch byl odměnou, která mu ukazovala cestu k sebevědomí. Zároveň se učil, že pravda a lež nejsou totéž, že lidé často skrývají, co cítí nebo co myslí. Theo si postupně uvědomoval, že jeho život je spleť různých vlivů – tvrdosti otce, chladu Lyrissy, lásky k Aele, fascinace draků a tiché přítomnosti Serany, která se propisovala do každého jeho dne. Každý z těchto prvků mu pomáhal vytvořit rovnováhu mezi tvrdostí a jemností, mezi disciplínou a empatií, mezi ochranou a porozuměním. A tyto kontrasty začaly kovat jeho osobnost.

​

Když konečně nadešel den branné povinnosti, Theo věděl, že uspěje. Basgiath se před ním hrozivě tyčil, vzduch byl těžký směsí napětí, kouře, síry a zvuku křídel draků nad hlavou. Lávka přes propast, která vedla k hlavní bráně do jeho nového života, vypadala v jeho očích děsivě. Vítr si hrál s jeho vlasy a srdce mu bušilo tak, jako by chtělo přeskočit přímo do prázdna. Každý krok byl rozhodnutím, každý nádech zkouškou. Přesto – s očima upřenýma vpřed, s deníkem Seranye pevně svinutým v tlumoku – cítil, že je to přesně ten okamžik, kdy se musí odvážit. Vstoupil na lávku s odhodláním stát se jezdcem, porozumět drakům, být lepším než jeho otec, být oporou těm, které miluje. Zdolal krátký parapet několika jistými a přesnými kroky. Kvadrant jezdců mu otevřel svou náruč. Když poprvé stanul na nádvoří kvadrantu, nemohl uvěřit svým očím. Byl tady. Snil o tom celý život. Možná by i přiznal, že mu z očí utekla osamělá, slaná slzička.

​

První společný let byl vstupem do jiné dimenze. Vzlétli pomalu, prudce, a Theo se držel pevně a opatrně, každý sval napjatý, každý dech synchronizovaný s pohyby draka. Vítr mu svíral tvář, srdce bušilo jako zvon, ale s každým úderem cítil spojení – ne nadvládu nad tvorem, ale vzájemný respekt. Bránnon reagoval na jeho jemné pohyby, jeho ticho, instinkt, který se naučil pozorováním draků už od Basgiathu. Theo musel přehodnotit každý pohyb, každou změnu váhy, každý povel – ne ze strachu, ale z potřeby být přesný, být partnerem. Drak zkoušel jeho hranice, hbitými manévry a náhlými nárazy vzduchu testoval jeho odolnost a odvahu. Theo cítil, jak se jeho vlastní hranice posouvají, jak se strach mění v radost z letu, ve vzrušení z nekonečného prostoru nad Basgiathem.

​

Po přistání Theo padl na kolena, dech měl zpomalený, ruce svíraly hřbet draka. Bránnon se sklonil a položil mu hlavu vedle ramene. V ten moment, tichý a beze slov, se představili – a Theo nikdy nezapomene na ten jemný hlas, který mu tehdy zahrál v hlavě. Vzájemná vazba se budovala pomalu. Byly dny, kdy se zdálo, že drak jeho přítomnost odmítá, kdy jeho odhodlání bylo zkoušeno – a právě tehdy Theo přitáhl deník, vzpomněl si na rady Seranye a našel cestu, jak komunikovat a být trpělivý. Postupně, krůček po krůčku, vzniklo pouto hlubší než cokoliv, co dosud poznal.

​

Každý den v Basgiathu byl kombinací fyzické odolnosti, psychické disciplíny a jemných lekcí o trpělivosti a péči. Theo se stal nejen jezdcem, ale i ochráncem, poradcem a tichou oporou pro slabší kadety. Jeho starost byla někdy až dusivá, protože nechtěl, aby se druzí zranili, ale zároveň ukazovala, že jeho empatie je hluboká – jeho zkušenosti z něj učinily někoho, kdo dokáže chápat a respektovat slabost, aniž by ji vykořisťoval. Dnes, když se Theo pohybuje po akademii, jeho kroky jsou jisté, pohled pozorný. Bránnon je jeho partnerem a přítelem. Občas se zlobí, občas vzdoruje, ale respektuje jeho trpělivost a jemnou autoritu. Theo ví, že každá výzva, kterou překonal – gauntlet, lávka, první dny, první souboje s drakem – je mnohem víc než lekce odolnosti; je to lekce lásky, respektu a porozumění.

​

Deník Seranye je stále jeho tichým průvodcem. Otevře ho před důležitými momenty, přečte jeden odstavec, i když ho zná nazpaměť, a zavře. Jde do akce s novou energií, připomínkou, že být silný znamená chránit, být statečný znamená rozumět, a že láska – byť tichá a nenápadná – je největší zbraní, kterou člověk může nést.

Basgiath se stal pro Thea domovem, místem, kde jeho minulost, bolest, zkušenosti a síla našly smysl. Každý drak, každý kadet, každý úkol je součástí jeho vyprávění – a přesto, každý večer, když se rozhostí ticho a Theo bloudí ve své mysli, připomíná si, že jeho cesta je stále otevřená. Každý krok vpřed, každý pád, každá výzva – to vše je stínem a světlem jeho minulosti, připomínkou ženy, kterou nikdy nepotkal, a důvodem, proč je dnes takový, jaký je.