Theo si na svou matku pamatuje jen matně – v jeho mysli je vlastně jen beztvarým stínem oděným v potrhaných hadrech, který zakládá na vědomí, že nějakou mít musel. Dala mu život. Dala mu jméno. Snažila se mu dát všechno, co mohla. Jídlo, střechu nad hlavou, teplo, péči. Málokdy měla kapacitu na to, aby mu v jednu chvíli získala všechno z tohoto výčtu. Musela vybírat. Protože přesně takový je úděl svobodných matek, žebraček a prostitutek, co nemají domov ani rodinu krom syna, který je svým hladem rozbolavělým bříškem stahuje pod hladinu a úplně stejně, jako je vzácnými úsměvy drží nad vodou. Snažila se, vážně se snažila, neb ho milovala a chtěla mu zajistit lepší život. Theo si to nepamatuje, ale tohle ví. Nikdy to však nedokázala. Malek si ji k sobě přivolal v záchvatu krvavého kašle, který za sebou zanechal tělo, jehož pohřbení si malý čtyřletý chlapec nemohl dovolit, a vědomí, že jeho dětství skončilo dřív, než mohlo začít.

​

Nestaral se o sebe zcela sám – to by nepřežil. V Shire, malebném městečku, se úplně stejně jako všude za pozlátkem skrýval zmar a hnus v podobě bídy; nebyl jediným sirotkem. Ke skupině dětí různého věku, od těch nejmenších po téměř dospělé, se přidal zcela organickým způsobem, jako když se toulavý pes vlísává do přízně nového pána. Pohyboval se kolem nich, živil se těmi pár zbytky, co po sobě nechali, a nakonec jim začal nosit své vlastní úlovky. Nepřijali ho mezi sebe hned, ale eventuálně, po pár měsících – právě včas vzhledem k blížící se zimě – se najednou ocitl v jejich kroužku, ve kterém se dělily o ukradený chleba a snažily se v hloučku zahřát. Nebyl to domov, nebyla to ani jistota, ale muselo to stačit, protože tahle existence bylo to jediné, co měl. Navíc se od nich začal učit. Jak krást, jak žebrat, jak vzbudit soucit, aby bohaté paničky pouze nekrčily nos, ale rozhodly se i přispět, jak si nacházet cestu do zamčených staveb a přivlastňovat si věci, jež nikdy neměly být jeho. Zvláště v tom posledním vynikal. Kovové mechanismy k němu promlouvaly a Theo je slyšel. V jeho hlavě, byť věčně utahané tou nekonečnou snahou hledat jídlo, se probouzela dětská zvídavost, s níž se namísto her věnoval otevírání zámků paklíčem a z ukradených součástek stavěním různých vynálezů, které jim měly usnadňovat život: smyčkové pasti na krysy, neb i ty se mohly stát potravou, když nic lepšího nebylo; špehovací zrcátka; zlodějské háčky či krabičky s různými skrytými přihrádkami.

​

Centrem jeho světa se stala shireská kovárna, již chodíval obdivovat – a taky, zcela upřímně, okukovat. Stavení, které vonělo kouřem a kovem, v sobě skrývalo poklady, po nichž jeho dětské srdce prahlo, stejně jako technologie, o nichž si mohl nechat jen zdát. Lákalo ho vědění, co se nacházelo v rozpálených výhních a technických nákresech, ale Theo věděl, že to takovým, jako je on, nikdy nebude dostupné. Proto se chodíval dívat aspoň do výlohy, okukovat nápady, přemýšlet, zda by je mohl v jednodušší verzi zreprodukovat – a to, co se zdálo moc složité, plánoval ukrást. Postupem času si navíc troufl i dovnitř, na drobných bosých nožkách se s výmluvami motal kolem statného kováře a jeho dcerky, jež ho pokaždé pozorovala nedůvěřivýma očima a s lehce nakrčeným nosem. Občas dostal i najíst. Občas kovář zdánlivě do prázdna utrousil nějakou poznámku, vysvětlení toho, co dělá, při níž všichni věděli, že patří Theovi. Bylo mu jen šest, ale přesně tahle aktivita – jakási pragmatická dětská hravost – mu pomáhala každý den vstát a vrhnout se do všeho ostatního, neboť věděl, že pokud si to zaslouží a pokud bude mít dostatek energie, večer bude moct být jen sám sebou. Chtěl se dotýkat, chtěl pracovat, chtěl pod rukama cítit chladnou ocel, kterou bude formovat. Přesně o tom si dovolovat nechávat zdát.

​

O krádeži v kovárně vždycky přemýšlel, ale trvalo mu dlouho, než se k ní odhodlal – a popravdě ji vlastně už ani vykonat nechtěl, čistě ze strachu, že si tím zavře pootevřené dveře a svůj jediný bezpečný prostor. Jenže byl hladový. Několik dní neměl nic jiného než pár kousků chleba, namáčeného do vody. Z kručení v břiše nedovedl spát, nedovedl se soustředit. Chápal, že ta situace je buď a nebo; že se může bránit, ale nemá na výběr. A tak udělal něco, o čem dlouho přemýšlel a v posledních měsících se tomu usilovně bránil. V noci, když tma padla na ulice a malého usmrkance si nikdo nevšímal, paklíčem otevřel zámek od obchodu, než roztřesenýma rukama otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Namísto pokladů ho ale čekala jen malá holka s čepelí v ruce. Theo byl možná o něco vyšší, silnější a rychlejší, ale zrovna tak byl zesláblý. Lapila ho do pasti, sebrala mu únikovou cestu. Měl na ni vztek, bál se jí a zároveň nedovedl skrýt obdiv nad tím, že si někdo tak drobný dovedl poradit a ochránit otcův obchod – a to všechno zároveň zaštiťovala unavená rezignace, že už nemá cenu bojovat, protože Theo vyčerpal všechny své síly i možnosti. Kdyby ho odvedli městským hlídkám, nejspíš by se ani nebránil.

​

Jenže to se nestalo. Kovář ho nechal jít a ještě k tomu přidal měšec s pár mincemi a soucitné poplácání po rameni, s nímž jeho dcerka ostentativně nesouhlasila. Thea to opilo – laskavostí, otevřeností, možnostmi. Byl natolik zoufalý a taky drzý, aby se vrátil. Znovu. A znovu. Protože se ukázalo, že najednou už nikdy neodcházel s prázdnou. Někdy to bylo jídlo. Jindy šaty. Pokaždé dostával vědomosti, neb kovář mu už zcela otevřeně začal ukazovat svou práci, vysvětlovat mu techniky zpracování kovu. Zapojoval ho, kde to šlo, učil ho maličkosti, které však pro Thea znamenaly svět. Občas ho nechal přespat. Nejdřív to byla jen jedna noc, ta z nejchladnějších v roce. Poté dvě, tři – až se nakonec stalo, že Theo nikdy neodešel a ještě k tomu dostal další privilegia, například přístup ke koupelně. Při tom všem se navíc sbližoval s kovářovou dcerkou, z níž se nakonec vyklubala „pouze“ jeho neteř. Freya. Dívka vážná s jazykem ostřejším než čepele, jež v kovárně vyráběli. Padli si do noty prakticky v okamžiku, kdy se z jejich vztahu vytratila nedůvěřivost. Doplnili se, on rozehnal její vážnost vtipem a úsměvem, ona mu dala pocit, že konečně k někomu patří – byli jako sourozenci, co se měli narodit stejné matce, ale místo toho si museli najít cestu skrze osud. Když se ho kovář – Gideon D’Armes – rozhodl adoptovat, pro nikoho to nebylo překvapením, ale Theo tu noc stejně usínal se slzami radosti. Možná si nechal jméno své matky jako připomínku, ale neměl ani pochyby o tom, že v ten den poprvé v životě zakusil domov.

​

S novou rodinou za zády se Theo začal konečně plně realizovat a růst. Život najednou nebyl pouze boj a přežívání, dostal punc něčeho jednoduššího už jen proto, že získal jistoty. Gideon ho učil řemeslu a zároveň ho podporoval ve zvídavé povaze, která neustále chtěla objevovat, vymýšlet, zkoušet – nejprve jen z hlediska chladných zbraní, kdy s dětskou originalitou navrhoval úpravy designu, často zcela nesmyslné, ale občas bystře trefné. Postupem času, jak rostl a jeho zkušenosti na poli výroby zbraní se prohlubovaly, ho začaly však fascinovat výbušniny. Možná to bylo ohněm, který pro něj nikdy nebyl samozřejmostí, a proto si o to víc vážil; možná to bylo kvůli tomu, že představovaly větší výzvu, složitější a nebezpečnější mechanismy, v Navaře vyvinuté pořád jen relativně primitivně. Gideon ho v těchto snahách podporoval úplně stejně, jako ho krotil – ne protože by ho chtěl omezovat, ale spíš protože Theo zejména ze začátku nebral příliš ohled na bezpečnost, dílnu tímto způsobem jednou dokonce málem zapálil a sám se při tom vážně zranil. Tento incident mu však alespoň ukázal, že se střelným prachem a ohněm si nemůže zahrávat bezmyšlenkovitě.

​

Jestliže se s Freyou stal nerozlučnou dvojkou, která si vždycky, za každých okolností kryla záda a pomáhala si, se zbytkem sourozenců byl jeho vztah komplikovanější. K většině z nich si nedovedl najít cestu, sblížit se s nimi tak jako s jejich sestrou. Vždycky pro ně byl odlišné krve, odlišného původu, tak trochu vyčleněný i tím, že si nikdy nezvykl spát ve společném domě a mnohem radši si pro sebe zabral malý kamrlík v dílně – prve ze strachu, aby nezabíral příliš místa, poté již ze zvyku, protože byl jen jeho. Freye se sourozenci pomáhal, snažil se jí být oporou v situaci, kdy se jako dítě stala se facto matkou nechtěných ratolestí, ale všichni věděli, že je to jen kvůli ní, proč se snaží, a ne kvůli nim. Nejkomplikovanější vztah si vytvořil s jejím mladším bratrem; nelze ho popsat jinak než otevřená nenávist ze strany Calena, jež byla zoufale neopodstatněná, ale o to silnější. Calen ho chápal jako vetřelce; jako někoho, kdo je jen využívá, aby nemusel spát na ulici, a kdo je v momentu slabosti okrade, sebere jim všechno, pro co Gideon tolik dřel – a co mělo být jednou Calenovo. Theo, popravdě, nechápal. Věděl, že dílnu nikdy nezdědí, že na ni nemá nárok a pravděpodobně v ní zůstane jen jako pomocník, což mu nevadilo. Ne, dokud by mohl pracovat s ocelí, dokud by mohl vymýšlet a navrhovat. Calenovi na tom ale nezáleželo a jeho nenávist, projevující se řadou drobných naschválů stejně jako podrazů, se s přibývajícími roky jen umocňovala, až se nakonec po smrti Eleane, Gideonovy manželky, přelila v otevřené nepřátelství. Theo si tehdy uvědomil, že jakkoliv to bolí, dost možná v dílně, v Shire, nemá budoucnost. Ne, když ji jednou, po Gideonově smrti, zdědí Calen, který ho nepochybně vyhodí; ne, když se o něj všechny pokusy ho ohanit odíraly a vyčerpávaly. Někdy tehdy začal formovat plán o vstupu do Kvadranatu pěchoty, k dělostřelectvu, kde by mohl dělat to, co mu jde a co miluje, a zároveň by si našel své vlastní, jisté místo. Celé to však mělo jeden podstatný háček: Freyu. Protože tu nehodlal opustit. Na to byla až příliš zvyklá od všech ostatních.

​

O svém záměru jí neřekl až do svých devatenácti let – až do té doby, než jí zemřela matka. Freya se v reakci na tuto zprávu uzavřela před světem, a co hůř, vůbec poprvé v životě také před ním. Theo se jí snažil dát prostor, avšak zároveň si dělal starosti. Nakonec, když to už nemohl vydržet, k ní vlezl oknem, s myšlenkou na to jediné, co by ji mohl povzbudit: že útěk bude možná vysvobozením pro ně oba – pro něj od Calena, pro ni od mateřských povinností, co jí omylem spadly do klína a bránily jí žít. Řekl jí o svém záměru přidat se k pěchotě ve formě pozvání, aby tak učinila spolu s ním. Když se na něj tehdy, po několika dnech, co ji neviděl, zářivě usmála s rozjasněnýma očima, Theo věděl, že přesně to má být jejich osud. Bojovat bok po boku, spolu proti všem. Stejně jako v Shire, jen smysluplněji, svobodněji, bez zbytečných škraloupů.

​

Jako o rok starší musel do Basgiathu odejít dřív, ale ne bez ujištění, že se s Freyou za dvanáct měsíců setkají. Gideon, vědomý si náladou v domě a navíc zlomený smrtí manželky, mu nebránil. Chápal, věděl. Theo tedy, dle svého plánu, nastoupil k dělostřelectvu. V prvním roce byl výcvik tvrdý, ale to mu nevadilo – na dřinu byl zvyklý odjakživa a zde si navíc, úplně stejně jako před čtrnácti lety v dílně, našel druhý domov, smysl i účel. Se svou technickou myslí, talentovanou na výpočty, a kovářskými zkušenostmi vynikl, vybudoval si pověst někoho šikovného, spolehlivého a navíc nápaditého. Jediné, co mu v životě scházelo, byla jeho nevlastní sestra, ale onen rok, kdy strávili rozdělení, pro něj v zápřahu výcviku uplynul rychleji než voda. Vše do sebe mělo zapadnout při dalších odvodech na začátku července – jenže to se nestalo. Freya nepřišla. A Theo neví proč.