Jednoduše by se dal Zachary popsat jako člověk, který umí zachovat chladnou hlavu a je velmi rozvážný. Není to však tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Sice s chladnou hlavou dokáže jednat ve většině případů, ale zároveň je tak trochu beznadějný. Někdy zkrátka ztracený sám v sobě a ve svých myšlenkách, kdy se zabývá spíš tím, co se tak úplně nepovedlo, aby mohl vymyslet, jak to příště udělat jinak a lépe. Je schopný prakticky neustále nad něčím přemýšlet, a tak ho dost často chytíte ne tak úplně ve střehu. Svůj potenciál skrývá za svou lehce introvertní a melancholickou povahou. Zároveň však nemá úplně problém navazovat vztahy s ostatními lidmi, což by se mohlo zdát paradoxní. Nikdy s tím vlastně problém neměl, protože vždy kolem sebe měl nějaké přátele a kamarády, kteří s ním trávili čas rádi. Čím to je, sám vlastně netuší. Možná tím, jakou fantazii dokáže mít, i přesto, že se většinu času chová jako chladný a klidný člověk. Pokud ho však někdo pozná blíže, zjistí, že Zachary není jen kus ledovce, se kterým se nedá hovořit o všem možném, ale právě naopak. Jen tuto skrytou stránku neukazuje každému hned na potkání, protože pokud někomu ukáže svou slabost, bude to jen jeho přítel, u kterého si bude jistý, že mu nebodne nůž do zad. 

​

Z vyprávění jednoho jezdce, se kterým se jako teenager setkal, ví, jak nebezpečné to může na akademii být. Spousta lidí umí být krutých jen proto, aby získali co největší pozornost draků, kteří většinou krutost mají rádi. On ale nikdy nechce být stejný jako většina lidí, kteří jednají nerozvážně, i když i on sám dokáže jednat spontánně a to v případě, že je někdo, na kom mu záleží, v nesnázích. Přátele by nikdy nenechal se vymáchat v problému, a snaží se být pro všechny jemu důležité, nápomocný. I kdyby měl ustoupit ze svého standardu, je schopen se přítele zastat a pomoct, když to situace vyžaduje. Zároveň ví, že nechat se pohltit emocemi, často nevede k ničemu dobrému. 

​

Spíše než s lidmi si ale rozumí se zvířaty, kterých kolem sebe měl po svůj život, vždycky dost. Bere to jako svou silnou a zároveň slabou stránku, která mu někdy může bránit v tom, navazovat hlubší vztahy s lidmi. Je vycvičen horským prostředím Sipene, a pokud je někdo houževnatý, je to rozhodně on. Chlad mu nedělá problém a ani horko, proto dokáže vydržet i extrémní podmínky, se kterými už ostatní mají problém. Má však radši zimu než horko, a proto také zimu snáší o dost lépe a má jí mnohem radši, i přesto, že trpí vrozenou barvoslepostí a tudíž nevidí modrou barvu. Zima je tedy pro něj taková zvláštně barevná, ale o to zajímavější. Jedná se o člověka, který si nestěžuje a se vším se snaží vyrovnávat zejména vnitřně. Pokud se mu něco nelíbí, je schopen něco namítnout, ale většinou neprojevuje své nesouhlasy ani své názory. Vnímá to jako svojí slabost, že se není schopen vyrovnat s podmínkami, které dostal na talíř. Většinou mlčenlivý, ale pokud ho někdo pozná blíže, zjistí, že dokáže být i zábavný a veselý, jen to nedává najevo před každým, koho potká. 

První jarní den bylo v horském prostředí Sipene počasí jako v zimě, a právě tehdy se v chudé rodině narodil chlapec, kterému rodiče dali jméno Zachary. Otec, který pracoval v pěchotě, se doma nezdržoval moc často, ale kdykoliv se vrátil, trávil se svou ženou a synem všechen svůj čas. Matka pracovala doma, věnovala se hospodářství, které měli. Chov koz a dobytka, kuřat pro maso i vejce. Starší sestra, kterou měl, byla léčitelkou, která se věnovala chudým obyvatelům Sipene, ale i okolních měst a vesnic. Trávila doma podobně málo času jako otec, i přesto, že jí Zachary od malička obdivoval, protože mu přišla její práce doslova důležitým posláním. Kromě toho byl pro něj i otec obrovský vzor a opravdu dlouho snil o tom, že bude v pěchotě stejně jako on. S dětmi v jeho věku si často hrávali na vojáky a plnili si tak své sny alespoň ve světě her a období dětství. Spoustakrát přišel domů s modřinami a škrábanci z různých rvaček a divokých dětských let. Když trochu vyrostl a nastoupil do školy, pomalu začal přicházet o iluze. Svět nebyl tak úžasný, jak si vysnil. A pomalu přicházel díky otci na to, že být vojákem, nebylo tak snadné, jak si myslel. Přesto jej dále obdivoval. 

​

Neměl nikdy problém si najít ve škole přátele, a když dospěl do věku, kdy se poprvé zamiloval, byla to pro něj první a silná láska. Dívka, do které se zakoukal, bydlela v domě kousek od nich, a tak spolu trávili všechny cesty do školy i ze školy. Zachary se snažil udělat dobrý dojem, ale i přesto se zdálo, že získat si srdce dívky nebylo vůbec snadné. Jednoho dne se vraceli spolu ze školy, když jim cestu zkřížila banda chlapů, kteří se rozhodli vesnici drancovat. Zachary se postavil před svou lásku a ujal se obrany té křehké duše, kterou miloval. Byl ale sám na několik dospělých, a tak vyvázl ze rvačky s prvními dvěma zlomenými žebry. Jak se dostal domů si úplně nepamatoval, jen věděl, že ho sestra musela operovat a vyjmout jeho dvě žebra, která byla zlomená tím způsobem, že by se hojila velmi špatně. Uzdravil se poměrně rychle, a i přesto, že svou lásku chránil, ona se rozhodla držet od něj dál. Zlomilo ho to uvnitř, a i přesto, že se snažil s ní komunikovat a být jí blízko, nikdy se dohromady nedali. 

​

Po škole se věnoval s matkou hospodářství. Blížily se svátky, a tak se maso prodávalo ve velkém. Rodina očekávala návrat otce domů ze služby na tohle krásné období, ale místo toho se dočkali akorát kolegů, kteří jim přišli vyjádřit soustrast. V jedné bitvě přišel o svůj život, a i přes bolest ze ztráty, se pro něj otec stal člověkem, na kterého byl hrdý. Svátky však přinesly další špatnou zprávu. Vesnici opět napadli drancovači, kteří chtěli z vesnice vytěžit maximum. Napadli i jeho rodinu, která přišla o svého otce. Při té příležitosti se jej snažila matka i sestra bránit. Muži, kteří se rozhodli je vykrást, chtěli po jeho rodině všechny peníze. I přesto, že jich moc neměli, rozhodli se prozkoumat celý jejich dům a zvládli ho doslova převrátit vzhůru nohama. Vzteklí, že toho moc nenašli, chytli jeho sestru a odtáhli jí ven. Její hlavu namočili do kádě s vodou a vyhrožovali, že jestli jim nedají všechny finance, které mají, utopí ji. Nechtěli pochopit, že to, co našli, bylo jediné jmění rodiny. Zachary se nemohl dívat na to, co provádí jeho sestře, a tak se impulzivně rozběhl, bušil do nich tak dlouho, dokud sestru nepustili. I přesto, že sám byl doslova zkopán a zmlácen, nikdy nelitoval toho, že to udělal, protože v ten moment sestře zachránil život. Sestra i matka mu za to byly vděčné, ale na druhou stranu mu vyčítaly, že udělal tak spontánní blbost, která ho mohla stát život. Naštěstí drančovači se rozhodli, že je nechají dále být. Svátky se nesly v duchu ztráty a to nejen otce, ale i financí, kterých měli už tak málo. Nakonec je ani netrávili pohromadě, protože sestra musela vesnici opustit do blízkého města, aby léčila několik jezdců, kteří přišli k úhoně při útoku gryfů. S matkou se Zachary vydal do města také, aby prodali maso a vejce, které jim zbyli, a tak získali peníze. 

​

Ve městě se poprvé Zachary setkal s draky tváří v tvář. Prve je viděl přelétat nad městem a jejich obrovská těla ho začala fascinovat. Později, když ho sestra vzala na základnu, aby se podíval blíže po odvětví, kde pracovala, setkal se s draky tváří v tvář. Vešli na nádvoří, které bylo prostorné a na tlustých zdech seděli draci. Ohromní, majestátní a naprosto nádherní. Zacharymu se z toho tajil dech, jak byli úžasní. Díval se na ně a několik draků shlíželo na něj pohledem, který mu snad viděl až do duše. Sestra ho upozorňovala, že se jim nesmí dívat do očí, ale Zacharyho draci tak přitahovali, že ji nevnímal. Vzala ho tedy za ruku a odtáhla dovnitř, kde je čekalo ošetřování zraněných. Rány, které jezdci utrpěli, mu připadaly hrozné, ale ne zase tolik, aby ho to odradilo od myšlenky, že by se mohl třeba také stát dračím jezdcem. Fascinovaně sestře pomáhal a dal se s jezdci do řeči, protože ho zajímalo, jaké to je být jezdcem a jaké to je letět na drakovi. Ne všichni však byli nadšeni z jeho otázek, ale přesto se našel jeden jezdec, který mu odpovídal na všechny zvědavé otázky. Doteď nepřemýšlel nad tím, že by se jezdcem stal, chtěl jít k pěchotě, kde byl jeho otec. Ale od tohohle dne se stalo jeho snem být jezdcem. Jakmile se vrátil za matkou, povídal jí o všem, co se dozvěděl a o tom, co by chtěl. I přesto, že byla matka proti, rozhodl se jít za svým snem, a tak každý den začal cvičit, když nepomáhal zrovna matce s hospodářstvím. 

​

Jakmile dosáhl věku, kdy byl čas vybrat si svou budoucnost a cestu, rozloučil se s rodinou a svou láskou, kterou nepřestal milovat a vydal se na pouť do akademie, kde chtěl překonat lávku a stát se jezdcem. Jediné, co s sebou nesl byl malý tlumok s pár kusy oblečení a dýka za opaskem, kterou pro něj vyrobil jeho kamarád, když ho vyprovázel. Vylézt nahoru nebylo snadné, ale i tak se nevzdal. Přejít lávku bylo ještě těžší, ale naštěstí mu přálo štěstí a nikdo se jej nepokusil shodit. A tak se po nervydrásající cestě ocitl na nádvoří, kde jeho cesta vlastně teprve začala. 

tarbh

Černý dýkoocasý || 3. kategorie - 14,2 metru || Samec

Černý dýkoocasý drak Tarbh, celým jménem Tarbhenardan je poslední vylíhnutý drak ve svém druhu. Aktuálně mu je 101 let a měl ve svém středním věku pouze jednoho jezdce, se kterým byl propojen 70 let. Po jeho přirozené smrti sám málem zemřel. Nebylo mu proto staršími doporučováno další propojení, protože smrt dalšího jezdce by ho určitě zabila. I přesto po 14 letech projevil zájem o nové propojení, a tak se zúčastnil prezence i rozřazení, kde ale nebyl úplně nadšený z kandidátů, kteří se mu mihli před očima. Až na jednoho, který ho alespoň trochu zaujal tím, že na jednu stranu nechtěl prolévat krev tím, že by někoho zabil, ale na druhou nechtěl nechat prolít vlastní krev, kdyby svého protivníka nechal jít.

Chránil tak sám sebe, ale i svého protivníka, což bylo pro Tarbha docela zajímavé. Inteligentně vypadající člověk, se kterým by mohl najít společnou řeč. A přesto ne slabý, ale silný natolik, aby dokázal prolít krev i bez toho, aniž by vzal život. Nepochyboval o tom, že by dokázal i zabít, kdyby to byla nutnost.

BUDE DOPLNĚNO S VÝVOJEM POSTAVY VE HŘE