Jezdec Marvin Voss vždycky tvrdil, že svůj život zasvětí službě Navarry, pro všechny tak bylo nečekaným překvapením, když se oženil s léčitelkou Annikou, a jejich manželství se v prvních letech projevilo jako plodné. Annika během prvních pěti let přivedla na svět hned tři syny, rok na to ale o nejmladšího přišla kvůli náhlé horečce, a i přes své léčitelské dovednosti ho nedokázala zachránit. Od bohů ale byla požehnána dalším těhotenstvím, které překvapilo nejen ji, ale i Marvina, protože porodila dvojčata; Lilia přišla na svět jako první, a Vivian jen pouhých deset minut na to. Marvin své zbývající dva syny cepoval a odmalička je připravoval na kvadrant jezdců, do kterého jednou museli na otcův popud vstoupit, a Annika se alespoň mohla věnovat svým děvčatům, ze kterých chtěla mít léčitelky, ačkoliv s tím Marvin nesouhlasil, a chtěl, aby všechny jeho děti byly jednoho dne dračími jezdci. Brzy se ale ukázalo, že Annika se svým kvadrantem léčitelů pohoří, dvojčata se zajímala o překážkové dráhy, které otec sestavil jejich starším bratrům, a chtěly se také cvičit v souboji na blízko. Cvičil tak všechny své děti, a jakmile byli starší, brával je i na vnitrozemní základny, aby se pomalu seznamovali s chodem vojenských základen, a aby byli blíže drakům. Marvinova dračice byla hnědá mečoocasá, a ráda dětem svého jezdce ukazovala svůj ocas na obdiv, včetně ostatních draků, kteří se před nimi s chutí předváděli.

​

Marvin se čtyřmi dětmi zažil první zklamání, když se jeho nejstarší syn vydal do kvadrantu jezdců a nepřešel lávku, a v rodině se jeho jméno okamžitě vymazalo a všichni si všimli, jak zahořkl, o to více byl ale přísnější na zbylé děti, které chtěl vycepovat k naprosté dokonalosti a aby jejich jménu přinesli pouze čest. Druhý z bratrů se při nástupu do kvadrantu dostal přes lávku, a dokázal přežít i celý rok, propojil se s drakem, ale konce prvního ročníku se nedožil; v kvadrantu si nadělal příliš mnoho nepřátel a zahynul na samotném konci Válečných her. Smrt dalšího syna byla silnou ránou hlavně pro Anniku, která svým dcerám začala vštěpovat, že u jezdců na ně nečeká nic jiného než smrt, a že si v den branné povinnosti musí zvolit kvadrant léčitelů. Na volbu nakonec došlo, ale jak Lilia, tak i Vivian, nešly ve stopách své matky, ale zvolily si cestu, jakou kdysi kráčel jejich otec, a oba bratři. Jelikož je otec připravoval na kvadrant a jedna druhé si dokázaly hlídat záda, tak pro ně pobyt v kvadrantu nebyl tak špatný. Vivian sice měla občas problémy při výzvě s urostlejšími primány a sekundány, ale dokázala si poradit, a Lilia zpočátku bojovala s Gauntletem, ale nakonec ho dokázala zdolat a se sestrou se směla účastnit Prezentace.

​

Už od jejího skončení Vivian mluvila o jakémsi zeleném mečoocasém drakovi, který jako kdyby jí uhranul, ale Lilia nic necítila, a v den Rozřazení byla nervózní; Vivian byla drakem přímo posedlá a Lilia věděla, co to znamená, a začala se obávat toho, že ona z Rozřazení vyjde jako nepropojená primánka, která se bude muset s dalšími bít o právo stát se jezdcem. Po celou dobu Rozřazení se Lilia držela u mladší sestry, která přímo žadonila, aby šla s ní a nerozdělovala se, i když Lilia namítala a tvrdila, že si musí najít svého draka, ačkoliv netušila, jakého by měla hledat. Společně nakonec našly onoho zeleného mečoocasého, ale nebyl sám, byl tam s ním další drak, který oběma naháněl hrůzu; červený dýkoocasý, kterého si Lilia všimla už při Prezentaci, a který se na všechny kadety díval jako na svou polední svačinu. Červený drak se i na tu vzdálenost po obou dívkách ohnal svým dýkovitým ocasem a přetnul několik kmenů stromů ve své blízkosti, za což si vysloužil naštvaný řev zeleného draka, který nevrle cvakal zuby, ostražitě se na červeného díval, ale zároveň se natahoval po Vivian, která se nakonec k zelenému drakovi rozešla, jako by jí nezáleželo na životě. „Vivian, vrať se! Spálí tě!“ Sykla tiše k sestře, která jí nevnímala a vydávala se k noze zeleného draka. „Spálená budeš jedině ty, pokud se tvá mrňavá sestřička neudrží na místě.“ Ozval se v její hlavě ženský hlas, a následně i pobavený smích nad její zmateností, a Lilia v tu ránu pochopila, že k ní promlouvá červený drak. „Vybral si ji, a já si vyberu tebe. Ale jen, pokud se udrží.“ Dračice na ni upřela své rudě žhnoucí oko a Lilia stála na místě jako přikovaná. Očekávala, že brzy skončí spálená na uhel, ale dračice k ní po několika minutách snad až neochotně sklopila hlavu, nasála do nozder její pach, snad až pohrdavě si odfrkla a nakonec jí přikázala, aby si vylezla na její hřbet.

​

Lilia se ani neodvážila nic namítat, vydala se k drakovi, s jakousi námahou se mu dostala na hřbet, a sotva se posadila, drak okamžitě vzlétl. Lilia měla problém se udržet, vlastně se držela zuby nehty, dýkoocasá dračice jí zkoušela a její zkouška nebyla snadná, a Lilia nakonec sklouzla a padala, z plných plic křičela, dokud do čehosi nenarazila a neuvědomila si, že jí dračice chytila do pařátu. „Ty máš ale štěstí, maličká. Prej si tě mám nechat i přes tu ostudu, kterou mi děláš.“ Mručela dračice, a i když Lilia v tu chvíli netušila, o čem to dýkoocasá mluví, byla ráda, že jí zachytila, vyhodila do vzduchu, nabrala jí na hřbet, dvakrát s ní obkroužila letové pole a nakonec na něm přistála hned vedle zeleného mečoocasého. Lilia si při dopadu na zem narazila koleno, ale bylo jí to jedno, zajímala jí pouze její sestra, kterou okamžitě vyhledala ve frontě, kde jezdci nahlašovali své jméno a jméno svých draků. „Jsou pár, Lily. Můj zelený mečoocasý, a tvá červená dýkoocasá.“ Mluvila k ní sestra, ale Lilia i přes tu dobu, jakou strávila v kvadrantu, nic z toho nechápala. Ta dračice jí přece nechtěla, nebo snad ano? „Nahání mi hrůzu.“ Prozradila sestře. „A ty jí budeš muset nahánět taky, jestli si tě mám nechat.“ Ozvalo se znovu v její hlavě a Lilia z hlasu dýkoocasé dračice měla husinu po celém těle.

​

V následujících týdnech její pouto s dýkoocasou sílilo, Lilia se jí snažila uspokojit všemi směry a být hodna toho, že si jí vybrala, i když jí chtěla nechat spadnout už při Rozřazení. Brzy si ale začaly poměrně skvěle notovat a Lilia měla dokonce i částečný vhled do toho, jak to chodí mezi dračími páry. S dvojčaty to vypadalo slibně až do doby, než znovu začaly výzvy. Lilia tehdy stála opodál, svého protivníka skolila poměrně rychle, a mohla tak přihlížet výzvě své sestry, která na žíněnce stála proti vysoké tmavovlasé nepropojené kadetce, se kterou se ani jedna ze sester od začátku roku příliš nemusely. První minutu se obě jen oťukávaly, než tmavovláska chytila Vivian, povalila ji pod sebe a držela jí v kleštích. Lilia tehdy do jejich výzvy zasáhla a skočila primánce po krku, protože Vivian byla celá bílá ve tváři, jak nemohla dýchat. Musel je roztrhnout až profesor Fersen, Lilia si za zásah vysloužila službu v kuchyni, ale bylo jí to jedno, byla odhodlaná jít po krku té nepropojené kadetce za to, že se opovážila uškrtit její sestru. Lilia s Vivian mluvila ještě krátce po večeři, než se každá odebrala do svého pokoje ke spánku. Lilia byla někdy uprostřed noci probuzená hlasem Vex, která na ni křičela, aby se probudila a běžela do umýváren, že je tam Vivian a má potíže. Lilia netušila, co se děje, byla rozespalá, ale i tak vyběhla a cestou se mohla přerazit, aby tam zavčasu doběhla. Přesto bylo pozdě. Ta tmavovlasá primánka se zvedala od nehybného Vivianina těla, a Lilii se zatmělo před očima a skočila po ní. Křik jejich souboje přilákal další primány, kteří je od sebe odtrhávali a snažili se předejít dalšímu úmrtí, přičemž to celé musel ukončit až jejich velitel křídla, pro kterého někdo doběhl.

​

Lilia žádala spravedlnost za zabití své sestry, ale podle tvrzení nepropojené kadetky došlo mezi ní a Vivian ke slovní potyčce, která následně přerostla ve fyzickou rozepři, Vivian údajně uklouzla na vlhké podlaze a praštila se do hlavy. Lilia po tom s nikým dlouhý týden nemluvila, dokonce ani se svou dýkoocasou, která s ní prožívala ztrátu a zároveň cítila bolest i svého druha, Vivianina zeleného mečoocasého. Ve smutku se ale nemohla utápět věčně, podařilo se jí pouze vzít ze sestřina krku řetízek na památku, a i když vnitřně truchlila, Vex už začala spřádat plány, protože se ta nepropojená kadetka nakonec propojila, a s drakem, kterého červená dýkoocasá nesnášela. Lilia a Vex si byly vzájemnou oporou, přečkaly spolu Bitvu letek, a nakonec nadešly finální Válečné hry, na které tak dlouho čekaly. „Jsem poslední dítě svého otce, nemůžu ho zklamat. Bratr při nich zemřel.“ Prozradila dýkoocasé, která se tomu zachechtala. „Dnes poteče krev jen těch sviní, které ublížily Reosovi.“ Hrozila. Došlo k tomu krátce po začátku Válečných her, když měli držet formaci se svým křídlem a pokusit se ukrást dalšímu křídlu vlajku. Vex se znenadání od letové formace odtrhla a ignorovala výzvy ostatních draků, aby se vrátila. Rozletěla se přímo k nepříteli. Ta vražedná nepropojená kadetka se nakonec propojila s oranžovým mečoocasým, a Vex se po něm vrhla se vší zuřivostí. Draci do sebe zarývali drápy, chňapali po sobě zuby, oháněli se po sobě ocasy, než od sebe Vex mečoocasého odrazila a ocasem se vší rychlostí rozmáchla po jeho hřbetu. Přepůlila jeho jezdkyni, využila jeho náhlé slabosti ze smrti jezdce a znovu se na něj vrhla. Kousala, trhala, švihala dýkovitým ocasem, než mu zcela rozsápala křídla, jedno mu skoro vyrvala z těla, a nakonec se mu naposledy zakousla do krku, hlavu mu zvrátila do podivného úhlu, ozvalo se nepříjemné hlasité křupnutí a oranžový mečoocasý padal mrtvý k zemi.

​

Smrt té primánky ale nepřinesla Lilii žádné uspokojení, cítila po tom jen zvláštní prázdnotu, a také obavu z toho, co by se jim mohlo stát za opuštění letové formace a zabití draka. „Tobě se nic nestane, a pokud chtějí trestat mě… můžou to zkusit.“ Hájila se Vex, a nakonec měla pravdu. Válečných her se nadále směly účastnit, a dokonce je přežily bez nějaké větší úhony a první ročník skončil. Do toho druhého ale vstupovala Lilia s určitým chladem; jako jediná se dostala nejdál ze všech sourozenců, žádný z bratrů se nedostal tak daleko, a ani její sestra, u které si přála, aby s ní mohla stát na nádvoří v den branné povinnosti, a společně mohly pozorovat příval nových kadetů.