Když opomeneme místo, do kterého se Maven narodil, a které bylo poměrně často napadáno Poromielskými jezdci na gryfech, měl Maven poměrně skvělé dětství. Alespoň ze začátku. Kam mu až paměť sahá, tam si pamatuje svojí milující matku, která ho s radostí rozmazlovala a hýčkala si ho, a později i to podivně vrásčité mimino, které bylo jeho mladší sestrou, přičemž do dnes slyší v hlavě hlas své matky, která mu opakovala, že má malou Astrid chránit, jakožto její velký bratr. A jeho postavení sestřina ochránce začalo, když mu bylo šest let; při jednom z útoků na Chakir, zemřela jeho matka, a otec, který byl obyčejným vojákem pěchoty, byl ošklivě zraněn, a Maven s malou Astrid musel několik týdnů přebývat u sousedů, kteří se o obě děti starali, než byl jejich otec způsobilý k tomu se vrátit domů a převzat péči o dvě malé děti. První měsíc se Allen Renson vzpamatovával ze ztráty své ženy a zároveň se smiřoval s tím, že v boji přišel od kolene dolů o nohu, a nemohl tak dál sloužit svému království. To, že se z něj stal mrzák, bral velmi těžce, a brzy na to začal pít, aby v sobě utlumil a zabil to, co v sobě měl. Maven jenom sledoval, jak se mu otec mění před očima. Zpočátku se to s ním dalo vydržet, ale po roce byl v alkoholovém opojení nesnesitelný, a nejvíce to schytával právě Maven.

​

Zatímco Astrid byla každým dnem podobnější své matce, a Allen jí miloval i přes svůj silně opilý stav a nikdy na ni neřekl křivého slova, na Mavenovi si vybíjel svůj vztek. Často zůstával jen u slovních urážek a nadávek, ale pokud se více napil, neváhal na Mavena brát pásek, před kterým klučina utíkal, a když ho otec nemohl dostihnout, často jeho směrem letělo to první, co měl po ruce. Maven netušil, co kdy otci udělal tak hrozného, že si na něm vybíjel svou frustraci a nadával mu do všeho, do čeho to jen šlo. Už jako malý tak často trávil čas u nějakých sousedů, a když mu bylo devět, začal pomáhat u sousedů, kteří chovali ovce, a kteří měli pouze dceru, která jim s tím jen těžko mohla pomoct. Maven k nim chodil rád, sice si z něj Arlette často utahovala, a časté mezi nimi byly i slovní rozepře, ale její rodiče měl upřímně rád, nijak mu nenadávali, naopak ho dokázali pochválit, nebo mu poděkovat za dobře odvedenou práci, dokonce mu i dali najíst, a Maven vždycky něco schoval nebo něco přinesl i Astrid. Zatímco tedy Maven každé ráno při odchodu a každý večer při příchodu poslouchal reptání svého opilého otce, trávil poměrně klidné, leč pracovité dny u Arlettiných rodičů a mezi jejich zvířaty, která mu přinášela patřičný klid, po kterém toužil.

​

Ačkoliv během dne vyvinul poměrně dost fyzické aktivity, nedostávalo se mu tolika přísunu živin, aby si mohl budovat nějaké větší svalstvo. Svaly sice měl, ale jinak byl spíše samá noha a ruka a na svůj věk byl poměrně hubený. A nejspíše by tak i zůstal, kdyby neoslavil své dvacáté narozeniny, a nečekal ho den odvodu. V posledním týdnu se k němu otec choval přívětivěji, nutil ho, aby se přidal k pěchotě jako kdysi on, ale v Mavenovi se to mlátilo; otec mu dlouhá léta nadával za to, že je nikdo, že je jenom obyčejný sráč, který jednou skončí stejně jako on; jako ubožák bez důstojného života. A Maven tak nechtěl skončit. Vydal se zavčasu do Basgiathu, ale na poslední chvíli si rozmyslel své rozhodnutí. Nezamířil ke kvadrantu pěchoty, ale jeho cesta ho zavedla do kvadrantu jezdců. Pokud byl opravdu nikdo, pak tam nepřežije, nebo ho nějaký drak spálí, ale pokud v sobě něco měl, pak mohl svému otci ukázat, že se posledních více jak deset let mýlil. Mavena hnala kupředu i představa, jak by se jeho otec tvářil, kdyby ho spatřil v jezdecké uniformě na hřbetu nějakého draka. O kvadrantu jezdců toho také příliš nevěděl, a v době svého rozhodnutí si asi neuvědomoval ani riziko, které podstupuje jenom kvůli otci, kterému chtěl dokázat, že je lepší, než si myslí.

​

Došlo mu to, až když spatřil lávku, ale už bylo příliš pozdě na to si rozmyslet zvolený kvadrant. Sám do dnes neví, jak jí přešel, byl tolik ochromený strachem, že poslední metry prakticky přeběhl, jen aby se z ní dostal, ale opravdová zátěž přišla s celkovým studiem. Maven měl co dohánět, na štěstí byl zvyklý na fyzický zápřah, takže mu velká fyzická vytíženost nedělala problémy. Ve výzvách si nevedl nejhůře, ale ani nejlépe, přesto dokázal nějak proplout, a totéž i při Gauntletu, který – kupodivu – dokázal zdolat ještě při jeho zkoušení. Během Prezentace měl nahnáno, nikdy neviděl tolik draků na jednom místě, ale snažil se držet toho, co ho profesoři učili. A k jeho překvapení si ho během Rozřazení vybral oranžový škorpioocasý drak Raom, který mu dával velkou naději k tomu, že se mu ta představa, kterou měl v den branné povinnosti, přece jen splní. Maven zpočátku poměrně bojoval při letových lekcích, hlavně při složitějších letových akrobaciích, ale Raom si ho i přes pár pádů nechal, a Maven se na jeho hřbetě cítil poprvé skutečně živý.

​

Smrt nebyla v kvadrantu ničím novým, byl jí svědky prakticky denně, ale žádná z těch smrtí ho nepřipravila na to, co zažil pár dní po Rozřazení. Zaslechl hluk, chvíli poslouchal, a když vyběhl ze svého nového pokoje na chodbu, spatřil další kadety v přesile na jednoho kadeta, kterého Maven znal od pohledu, a kterého znal jen jako toho označeného, a kterému nikdy nevěnoval pozornost. Nemusel se do toho plést, mohl označeného nechat zemřít, ale jakási morálka nebo snad ochranářství slabších mu nedovolilo zacouvat zpátky do pokoje. Vpletl se do potyčky, využil momentu překvapení, jednomu vzal hlavu a třískl mu s ní o zeď, druhého odkopl na protější stěnu a dalším zasadil pár ran, než se dali na útěk a Maven si klekl k neoznačenému. Netušil, kdy přišel k ráně, ale když se do toho vmísil, ještě stál na nohou, a teď ležel na zemi a z krku se mu valila krev. Nenapadlo ho nic jiného, než že si ze sebe okamžitě serval triko a látku s vlastní rukou mu přímo narval do krvácejícího krku, a modlil se k Zihnalovi, aby ušetřil duši označeného a nedával ho Malekovi, zatímco volal o pomoc. Maven si to celé pamatuje zpomaleně, něco si nepamatuje vůbec, šok ho nejspíše připravil o všechny vzpomínky, ale jeho včasný zásah a brzká pomoc zachránila označenému život, kterého akutně dopravili k napravovateli. Jakmile se onen označený znovu ukázal v kvadrantu, Maven se k němu bez ostychu hlásil, bylo mu jedno, proč ho chtěli zabít, a nechtěl po neoznačeném – Rivenovi – žádnou protislužbu. Nabídl mu to nejmenší; své přátelství a vzájemné hlídání si zad, byť Maven neměl v kvadrantu příliš nepřátel.

​

Rivenova pomoc se mu nakonec hodila, bylo to krátce poté, co na něj Raom začal přenášet více magie a Maven získal svůj signet – hemokinezi, ovládání krve, i když jí příliš neuměl ovládat, jak mu věčně opakovala profesorka Gersonová. Maven si jednoho večera do své postele zatáhl primánku – nepropojenou primánku – aby jí dopřál aspoň malý kousek nějakého jezdce, když jím sama nebyla. Příliš se rozvášnil, neuvědomoval si, co dělá, ani co způsobuje, a primánka najednou začala krvácet snad ze všech otvorů ve svém těle. Přišel na to příliš pozdě, ale vzápětí měl mrtvou nepropojenou kadetku ve své posteli a nevěděl, co má dělat. Zašel proto za Rivenem, aby mu pomohl, a společně její smrt narafičili jako nehodu; kadetka měla smůlu, určitě se vracela z pokoje nějakého terciána, v euforii uklouzla na schodech, žádné zábradlí jí nezachytilo a ona padala vstříc své smrti. Byla nepropojená, nikdo její smrt tudíž nevyšetřoval, považovalo se to za nehodu, a Maven se zapřísahal, že si už nikdy žádnou dívku nevezme do postele. Po zbytek svého prvního ročníku, a po celý druhý, si do postele nepřivedl žádnou ženu, soustředil se pouze na sebe, na ovládání svých schopností, na zdokonalování sám sebe, a jeho pilná práce a excelentní výsledky v druhém ročníku, mu nakonec pro jeho závěrečný ročník na akademii přinesli pozici velitele Druhého křídla.