Původní prastaré líhniště červených draků bylo u vápencových útesů u řeky Dunnes na severu Braevického království. Kolébka ohně a nejobávanějších linií rudých draků. Od této svatyně plamenů, týden cesty po starých stezkách k jihu, povstávalo město Valdragon, klenot dávných věků. Obklopeno bylo hradbami trojími: první, kruhová, padesát metrů vysoká, stála jako mlčenlivý svědek času. Za ní druhá, ještě silnější, o deset metrů převyšující sestru svou, a za ní třetí, nejvyšší ze všech, zdvižená o patnáct loktů výš nad druhou, jak věnec korunující slavný trůn města. Valdragonu se říkalo Město tří hradeb - z bílého kamene tesané ty stěny v záři slunce planuly jak z třpytivých diamantů stvořené; a kdo na ně pohlédl, měl za to, že hledí na samotný dech bohů, proměněný v kámen.

Městu vládl starý král Alvarion Braevický, který měl šest synů a šest dcer. Ale kde je mnoho rukou, tam i mnoho tužeb, a kde mnoho tužeb, tam je i závist. Každé z jeho dětí toužilo usednout na trůn, nést titul Pána či Paní Valdragonu a vládnout dle své vůle. V bratřích a sestrách vyrostlo tiché soupeření, jež se změnilo v oheň hněvu. Když se žízeň po moci zakousla do srdcí dětí krále Alvariona, začaly se jejich cesty rozcházet. Bratr bojoval proti bratru, sestra proti sestře, a krev králova rodu skrápěla mramorové síně paláce. 

Žádný ze sourozenců se ale nehodlal oddat loži smrti a jakmile pozřel temnotu jeden, následovali ho i další. Temná síla, již sáli z hlubin, byla jako řeka, která se vylila z břehů. Neviditelná, a přece těžká jak olovo, proudila pod hradbami a zvolna je měnila. Diamantová zář bílých kamenů pohasínala a v jejich lesku se objevoval stín, jenž pohlcoval všechno živé. Síla proudila jejich krvavými pulsujícími žilami a Valdragon opouštěl život. Vyschly všechny fontány a celé město se zahalilo do šedivé ruiny pohřbené pod tisícovkami suchých těl. Valdragon byl jen bledou skořápkou, schránkou bez duše, zavřenou mezi třemi kruhy bílých hradeb, které už neodrážely slunce, ale vlastní temnotu.