Xavier nebyl nikdy moc upovídaný člověk a jako dítě nemluvil skoro vůbec, až se mohlo zdát, že snad ani mluvit neuměl. Ale to nebyla pravda, jen byl trochu zakřiklý a taky neměl moc příležitostí si s někým popovídat. Bratři byli starší než on a otec pro něj neměl žádné vlídné slovo, tudíž nebylo nic, o čem by se spolu dokázali bavit. Navíc, když řekl něco špatného, což bylo podle jeho otce každé slovo, tak ho za to seřval a tak se dlouhou dobu bál cokoli vůbec říct. Tudíž to byl odmalička tichý kluk, který vyrostl v silného muže, jež se jednoho postavil otci a řekl mu vše, co měl na jazyku a že toho za celou dobu bylo hodně. Xavier měl ke všemu dost rezervovaný přístup a nic a nikoho si nepouštěl příliš blízko k tělu, protože pro něj hlubší komunikace byla někdy obtížná a on ne vždy uměl vyjádřit svoje city a emoce, tudíž se stávalo, že když se o to nějak pokusil, nedopadlo to dobře. Ale kdo mu to mohl mít za zlé? Za všechno tohle mohl jeho otec, který ho společně s bratry vychovával dost tvrdě, aby se i oni stali jezdci, jako každé dítě v jejich rodině a odmalička jim to bylo vtloukáno do hlavy. Jiná volba nebyla a i když to tehdy chtěl schválně stočit do kvadrantu pěchoty, neudělal to.

​

Byl přísný, což asi podědil po otci, ale za to měl aspoň smysl pro spravedlnost a někde uvnitř něj bylo i trochu milosrdenství, které se z něj nepodařilo úplně vymlátit. Problém byl, že čím více se snažil nebýt jako jeho otec, tím víc se mu podobal a to ho děsilo. Dodnes měl o svém dětství noční můry, které ho nenechaly klidně spát a tak si zvykl, že mu stačilo spát pár hodin, aby dokázal přes den fungovat.

​

„Chladný, bezcitný, tajemný, záhadný a docela sexy..." To byla slova, kterýma ho v kvadrantu jezdců často ostatní popisovali, některé tak děsil, jiné zase přitahoval svou tajemností, avšak dostat se mu do postele nebylo jen tak, za celou dobu, co se v kvadrantu nacházel, by dívky ve své posteli spočítal na jedné ruce a tím dost možná stanovil rekord v nejmenším počtu postelových společnic jezdců. Byl vybíravý, to za prvé a za druhé ho musela žena něčím opravdu zaujmout, ale i tak se takové jezdkyni neotevřel a pouze otupil svou mysl lidským tělesným kontaktem a rozkoší, jež mu to přinášelo. A že by na něj ženy stály v řadě, kdyby mohly, ale to by se nedočkaly. Přesto, že věděl, že každý den mohl být jeho posledním, nepotřeboval prošukat každý den s nějakou naivní holkou, která by se na něm chtěla nějak přiživit. Xavier měl dobrou stavbu těla a dost svalového hmoty, na které pracoval odmalička, protože ani neměl na výběr, každý den byl u nich doma věnován tréninku. Díky tomu byl dobrým a obratným bojovníkem, ovládal skvěle sečné zbraně a i vrhací dýky a když někoho praštil, měl zatraceně dobrou ránu. Nebýt takového výcviku, asi by tak dobrý nebyl, ale nikdy by za to otci nepoděkoval, nehledě na to, že mu tyto dovednosti pomohly přežít. Na sobě mu zase tak moc nezáleželo, občas to dokonce vypadalo, že neměl pud sebezáchovy a vrhal se do všeho hlavou napřed. Možná chtěl zemřít a nebo mu to prostě jen bylo jedno. Samozřejmě se smrti bál a kdo taky ne? Jenže Xavier měl ještě jiný problém a to fobií, která byla pro dračího jezdce ironií. Měl strach z výšek. Ale i tak se mu podařilo lávku přelézt a taky se dostat a udržet na drakovi. Strach nepřekonal, ale dokázal ho do jisté míry potlačit nebo ignorovat.

Narodil se do rodiny jezdců, kdy každá generace narukovala do kvadrantu jezdců a to bez výjimek. Byli k tomu trénováni a vedeni už odmalička a neunikl tomu ani nejmladší Xavier, který se narodil šest let po svém bratrovi a dohromady tak byli čtyři. Nejstarší byl Brayen, který byl úplnou kopií jejich otce a vlastně jeho miláčkem. Jakoby se k jezdcům už narodil a taky si v Basgiathu vybudoval dobré jméno. Byl velitelem křídla a jezdcem červeného dykoocasého draka. Xavier bratra skoro vůbec nepoznal, protože když mu bylo asi pět let, Brayen šel k odvodu, tudíž na něj měl jen matné vzpomínky a když byli starší, nedokázali si k sobě najít cestu. Druhým synem Arolda Sandeze a jeho ženy Marlin byl o osm let starší Dorian. Byl odmalička strašně vysoký a vypadal mnohem starší, než doopravdy byl. Možná byl trochu neohrabaný, ale vynikal v boji a měl pořádnou ránu, avšak taky výbuchy hněvu a agresivitu, která se mu v Basgiathu sice hodila, ale ne vždy vyplatila. Málem tam skrz horkou hlavu přišel o život, ale jako každý Sandez i on měl tuhý kořínek a prošel úspěšně třemi ročníky, načež pokračoval ve službě v armádě a dodnes se neoženil nebo neměl potomky. Jeho dračice byla oranžová škorpioocasá, která již dlouho neměla jezdce a s Dorianem si skvěle sedli.

 

Xavier se Doriana jaký malý bál, protože od něj schytal několik ran a celkově byl nepředvídatelný a jako utržený ze řetězu, takže se mu pokud možno snažil nepřijít do rány, což bylo těžké, když s ním musel trénovat a věkový rozdíl byl jejich otci jedno. Xavier měl co dělat, aby se vůbec udržel na nohou, když ho bratl tloukl hlava nehlava a nebýt Torena, o šest let staršího bratra, asi by výcvik ani nepřežil. Toren se za něj často postavil a bránil ho, protože měl ze všech nejvíc rozumu a tím taky bojoval. Možná nepodědil příliš silné tělo a ani přes kvalitní stravu a cvičení neměl tolik svalů, jako bratři, tak se ubránit dokázal a měl velice dobré strategické myšlení. Díky tomu se Toren v Basgiathu proslavil a byl považován za jednoho nejlepšího stratéga za posledních deset let. Jeho drakem byl hnědý dykoocasý a i když se v den rozřazení snažil držet poblíž zelených, hnědý si vybral právě jeho. Xavier měl Torena nejradši, dokázal s ním mluvit o hodně věcech i když ne na všem se s ním díky věkovému rozestupu a svým názorům shodl. Bohužel Toren ve třetím ročníku přišel při obraně hranic o život, což ho velice zasáhlo a radši by byl, kdyby zahynul kterýkoliv jiný z bratrů, než právě Toren.

​

Jeho matkou byla Arnes Rabiel, jezdkyně červeného mečoocasého a nejvíce nebezpečného draka, který odpovídal její povaze. Matka byla snad ještě horší, než jeho otec, neměla totiž vůbec mateřské pudy nebo snad emoce, kromě agresivity, jež podědil Dorian. Pracovala pro armádu aktivněji, než Arold, který se především věnoval výcviku svých synů. Často se skrz práci rodičů stěhovali tam, kde je bylo potřeba a tak bylo těžké najít si přátele a navázat nějaké kontakty, proto se tomu stranil a hleděl si jen svého než aby si našel přítele, o kterého by musel kvůli stěhování přijít. Naučil se spolehnout jen na sebe samého a nedůvěřovat ostatním, neboť mu otec vtloukal do hlavy, aby nikomu nevěřil, hlavně ne v Basgiathu. Snažil se z něj vymlátit jakoukoli slabost a tak bylo na denním pořádku, že dostával od otce a nebo při cvičení s bratry. Jejich otec jim aktuální domov připravil vždycky tak, aby mohli trénovat jak přechod lávky, tak legendární gauntlet. Jenže v jeho sedmi letech Arold postavil podobiznu lávky příliš vysoko na střeše dvou domů a Xavier se to bál přelézt, ale žádná jiná možnost, než jít vpřed, mu nezbyla a tak tedy šel. Jenže v půlce ztratil rovnováhu a spadl dolů. Skončil s vyraženým dechem, otřesem mozku, modřinami a zlomenou nohou. Kromě toho všeho měl také trauma a tak vznikla i jeho fobie z výšek. Než se dal dohromady, trvalo to asi měsíc, načež ho otec hnal zase do tréninku a začali právě s lávkou. Xavier se strachem bojoval pokaždé, bylo to pro něj náročné, ale věděl, že jiná cesta než k jezdcům pro něj nebyla, nutno dodat, že přemýšlel o kvadrantu pěchoty.

​

V den odvodu však zvolil kvadrant jezdců, lávku přešel, aniž by se podíval dolů, koukal jen před sebe a veškerý strach v sobě dusil, jinak by ho na lávce paralyzoval a to by byla jeho smrt. První týdny v kvadrantu byly náročné, s nikým se příliš nebavil, ale jeho jméno ostatní aspoň trochu znali, díky třem starším bratrům. Výzvy zvládl hravě, jako i gaunlet, kde se trochu zapotil, ale zdolal ho. V den prezentace dlouho mlčel, než se nakonec dal do řeči s nějakým chlapcem, který byl z draků nadšený až tak moc, že ho jeden červený spálil a Xavier dodnes na ten pohled a pach spáleného masa nezapomněl. Sám nevěděl, ke kterému drakovi by měl jít, počítal i s možností, že si ho žádný nevybere, protože si sám přišel, že byl jiný a možná ho raději nějaký spálí a dopřeje mu rychlou smrt. Ale to se spletl. V den rozřazení se sice držel první trochu bokem, hlídal si záda a ani se nesnažil k nějakému drakovi příliš přiblížit. Ne proto, že by se bál i když by lhal, kdyby řekl že vůbec strach neměl. Spíš jim nechtěl podlézat jako každý jiný kadet a tak prostě kolem draků jenom prošel, jakoby procházel kolem něčeho, co potkával každý den. Cestu mu ale zatarasila velká zelená dračice, která si ho zvláštně prohlížela, až měl pocit, že mu viděla do žaludku. Snažil se vybavit, co že měl před zeleným drakem dělat, ale byl tak v šoku, že nevěděl, co dělat a než se na něco zmohl, uslyšel zvláštní jemný hlas ve své hlavě. Zelená dračice s kyjovitým ocasem si ho vybrala a promluvila na něj, Xavier ji něčím prostě zaujal avšak jí přišlo zvláštní, že se svým strachem z výšek zvolil kvadrant jezdců. Možná to považovala za jakousi odvahu, no každopádně si ti dva rozuměli a Xavier se konečně necítil tak sám. A taky že nebyl sám, měl ji, Styrexeniadernach. Později se ve třetím ročníku stal velitelem prvního křídla, což bylo jeho největší úspěchem, tedy až po tom, že se stal dračím jezdcem.

​

Svou pozici velitele křídla si zasloužil nejen díky úspěšným výzvám a válečným hrám ve kterých se mu v prvním a druhém ročníku dařilo poměrně dobře a sem tam si odnesl nějaké to zranění, ale taky díky přítomnosti v bitvě o Chakir, kde se zúčastnil všech jeho bitev toho roku a všechny je přežil i když v jedné byl vážně zraněn.